Činžovní domy v Praze vynášely víc než rýžování zlata na Aljašce. Hlavně na Žižkově

„Mezi nejlukrativnější nájemní domy činžovního typu patřily tzv. Hlávkovy domy, které postavil stavební rada Josef Hlávka mezi Jungmannovou a Vodičkovou ulicí; zde se poznají podle toho, že jsou bohatě zdobeny sgrafity. K rýžování zlata na Aljašce byly také přirovnávány i investice do stavby činžovních domů, zejména na Žižkově.“

V historii městského bydlení představují činžovní domy průlomový fenomén. Objevily se v důsledku zrušení nevolnictví v roce 1781 a rozmachu průmyslu, a napomohly k dramatickému nárůstu městské populace. Noví obyvatelé měst, často přistěhovalci z venkova hledající práci, byli skromní v požadavcích na bydlení, obvykle jim stačila jedna nebo dvě místnosti, a to i na okrajích Prahy, kde bylo navíc nájemné výhodnější.

Činžáky na dvojí způsob

Činžovní domy lze rozdělit do dvou hlavních kategorií. První skupinu tvořily ty, které vznikly přestavbou nebo rozšířením existujících soukromých obydlí. Majitelé se rozhodli své domy pronajímat buď z důvodu nespokojenosti s vlastním bydlením nebo jako prostředek k získání stabilního příjmu z nájemného. Výše nájemného byla určena prestiží lokality a úrovní vybavení bytů. Majitelé takových domů obvykle obsazovali nejlepší byty, zejména v prvním či druhém patře, popisuje poutavě novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková ve své publikaci Co v průvodcích o Praze nebývá aneb Pokračování historie Prahy k snadnému zapamatování.

„Příkladem takového přestavěného a velmi výnosného činžovního domu byl tzv. Platýz, označovaný za jeden z prvních nájemních domů v Praze. Najdeme ho mezi Národní třídou a Uhelným trhem, je tvořen komplexem domů rozložených kolem nádvoří a vydělávat začal počátkem 19. století. Traduje se, že byl výnosnější než zlatý důl; jeho majiteli Jakubu Wimmerovi prý koncem 19. století přihodil každou hodinu do ,kasičky´ jednu zlatku,“ popisuje detailně Stanislava Jarolímková realitu činžovního byznysu v centru Prahy.

Přečtěte si také

Pražské příběhy: Sportování v Praze od začátku 20. století na unikátních dobových fotografiích

12. 8. 2021

Pavlačové domy

Druhou skupinu tvořily činžovní domy postavené speciálně pro účely pronájmu bytů. Tyto domy začaly vznikat kolem 40. let 19. století, především na pražských předměstích, kde bylo dostupné vhodné stavební pozemky. Byty v těchto domech bývaly skromnější, často se skládaly z kuchyně a jednoho nebo dvou pokojů. Vstup do bytů byl zajištěn společnými chodbami, známými jako pavlače. Tyto pavlače sloužily také jako místo pro společný vodovod a suchý záchod („fekálie odvážel po nocích v bečkách ras“), před vynálezem splachovacích klozetů z nich vedl skluz do žumpy. Byty obvykle disponovaly i sklípkem nebo kůlnou na dříví a uhlí na dvorku, nezbytné pro běžné lokální vytápění.

K rýžování zlata na Aljašce byly přirovnávány i investice do stavby činžovních domů, zejména na Žižkově.

Ne-pavlačové byty

Od šedesátých let 19. století se v architektuře Prahy objevila nová generace činžovních domů, která přinesla významný posun v bydlení. Tyto domy se vymykaly tradičnímu konceptu s pavlačemi, nabízely byty s přímým přístupem ze schodišť a začaly poskytovat více soukromého vybavení, i když zpočátku nekompletní. Stavěly se primárně v centru města pro bohatší klientelu, včetně podnikatelů a šlechty, ale brzy se staly domovem i pro střední vrstvu, jako byli úspěšní řemeslníci a obchodníci. Koncem 80. let 19. století se trend pavlačových bytů začal postupně vytrácet i na pražských předměstích.

Přečtěte si také

Odkud se vzaly starobylé názvy Praha, Beskydy, Karpaty či Tatry? Nejsou původem keltské, slovanské…

7. 9. 2023

Pohodlí na vzestupu

Modernizace bytů šla ruku v ruce s technologickým rozvojem. V 80. letech 19. století byla voda dovedena do kuchyní a po roce 1885, s příchodem podolské vodárny, se začaly objevovat splachovací toalety i ve vyšších patrech budov. Toalety se přesunuly z chodeb přímo do bytů a začaly se objevovat koupelny, což vedlo k vytvoření kompletně vybavených bytů (tzv. „pod uzavřením“). Elektrický proud, zaváděný přibližně ve stejné době, sloužil nejdříve převážně pro osvětlení a později také pro vaření a topení. První výtahy v nájemních domech se objevily až na začátku 20. století. K roku 1920 mělo v Praze vlastní klozet zhruba 40 % bytů a koupelnu méně než 20 %.

Přečtěte si také

Socialistický fastfood, obchodní domy a Tuzex: Praha za socialismu pohledem pamětníka

20. 12. 2023

Činže za vše

Nájemné v těchto modernějších bytech bylo samozřejmě vyšší v závislosti na míře komfortu. Zajímavostí bylo, že výše nájemného souvisela i s počtem oken s výhledem do ulice - čím více oken, tím vyšší činže. Přesto se nájemné vybíralo i mezi nejchudšími obyvateli Prahy, dokonce v tak neobvyklých místech jako byla vyhloubená chodba pod silnicí Na Františku, kde jeden z prvních obyvatel začal vybírat činži, prohlašujíc se za pána domácího.