Majitel bytu nám zatajil vážný problém. V noci jsem to spatřila a rozječela se na celý panelák
Foto: Pexels
5 min
Když jsme podepisovali smlouvu na pronájem, byt vypadal čistě a upraveně. Majitel se usmíval, ujišťoval nás, že je všechno v pořádku. Jenže některé věci se nedají skrýt navždy. Zvlášť ne ty, co vylézají po setmění.
Reklama
Byt jsme hledali skoro tři měsíce. Prohlídka proběhla odpoledne, slunce svítilo okny, všechno vypadalo normálně. Trochu ošoupaná kuchyňská linka, ale to jsme za tu cenu čekali. Majitel mluvil rychle, ukazoval nám sporák, lednici, odvzdušňování. „Předchozí nájemníci se stěhovali kvůli nové práci, jinak byli spokojení,“ říkal.
O týden později jsme podepsali smlouvu. Nastěhovali jsme se v sobotu dopoledne. Krabice, tašky, chaos. Večer jsme padli do postele vyčerpaní. Spala jsem tvrdě až do tří do rána, kdy mě probudila žízeň.
Noční návštěva kuchyně
Šla jsem bosky chodbou do kuchyně. Nerozsvěcovala jsem, abych Tomáše nevzbudila. Měsíc svítil oknem dost na to, abych viděla obrysy nábytku. Otevřela jsem lednici a v tom slabém světle jsem to zahlédla.
Podlaha se hýbala.
Desítky malých tmavých teček. Běhaly po linoleu, zmizely pod linkou, vylézaly zpod sporáku. Instinktivně jsem dupla a oni se rozprchli všemi směry. Jeden mi přeběhl přes chodidlo.
Vřískla jsem. Ne nějaké tiché „jéé“, ale pořádný jekot, kterým jsem probudila nejen Tomáše, ale pravděpodobně i sousedy dvě patra nad námi. Rozsvítila jsem a viděla jsem, jak mizí. Rychle. Organizovaně. Jako by přesně věděli, kam mají utéct.
Švábi. V našem novém bytě byli švábi.
Majitel údajně o ničem nevěděl
Volali jsme mu hned ráno. Tomáš držel telefon na hlasitý odposlech, já seděla vedle s kávou, kterou jsem si udělala s odporem v té kuchyni, kam jsem se bála vstoupit.
„Švábi? To je poprvé, co o tom slyším,“ tvrdil majitel. „Předchozí nájemníci nikdy nic nehlásili. Možná jste si je přinesli s sebou v krabicích?“
Přinesli s sebou. Cítila jsem, jak mi stoupá tlak.
„Já s tím nic neudělám, to je váš problém,“ řekl nakonec. „Ve smlouvě máte, že jste zodpovědní za údržbu. Zavolejte si deratizaci.“
Zavěsil. Seděli jsme tam a zírali na telefon. Deratizace stojí tisíce. A hlavně – on o tom věděl. Musel.
Babské rady a marné pokusy
Mamka mi poradila nakrájet citron a dát ho do koutů. Kolegyně z práce přísahala na ocet s vodou. Tomášova sestra tvrdila, že stačí bobkový list. Koupili jsme všechno. Byt voněl jako ovocný salát namočený v octě.
Švábi to ignorovali.
Každou noc jsem se budila a poslouchala. Představovala jsem si, jak lezou po sporáku, po talířích, po příborech. Přestala jsem doma jíst. Tomáš si myslel, že přeháním, ale on je neviděl. Já ano. Viděla jsem je každou noc, když jsem se odvážila jít na záchod.
Koupili jsme lepové pasti. Chytli jsme jich možná pět. Jenže když jsem v noci rozsvítila, viděla jsem jich dvacet. Najednou. Jak rychle mizí, když přijde světlo.
Nemohla jsem spát. Neustále jsem měla pocit, že mi něco leze po těle. Kontrolovala jsem si vlasy, záda, postel. Tomáš říkal, že si to představuju, ale já jsem cítila tu hrůzu reálně.
Záchrana přišla od sousedky
Potkala jsem ji na chodbě. Bydlí o patro výš, asi sedmdesát let, důchodkyně. Zastavila mě u schránek.
„Jak se vám tu bydlí?“ zeptala se. „Nemáte problém se šváby?“
Stála jsem tam a nevěřila vlastním uším. Sousedka o tom ví. Musel to vědět celý barák.
„Ta rodina před vámi s tím nic nedělala a stoupačkami to lezlo až ke mně,“ vyprávěla sousedka. „Jediný, co na ně zabírá, je taková jedovatá pasta. Říkají tomu gel. Natřete to za nábytek a do všech skulin. Oni to sežerou, odnesou do hnízda a celá kolonie chcípne. Jinak se jich nezbavíte.“
Dala mi název preparátu. Koupila jsem ho ještě ten den v drogerii. Malá tubička za téměř dvě stě korun.
Pasta, která nám zachránila byt
Večer jsme s Tomášem odsunuli lednici i sporák a nanesli jsme trochu gelu za každý spotřebič, každou lištu, do každé skuliny.
První dva dny se nic nedělo. Švábi se pořád v noci shromažďovali na podlaze. Ale třetí noc jsem vstala a viděla jsem jich míň. Možná polovinu. Čtvrtou noc jsem viděla tři. Pátou noc jsem neviděla ani jednoho.
Čekala jsem týden. Pak další. Nic. Ani jedno švábí tykadlo. Ani jedna tečka na podlaze.
Tomáš si oddechl. Já taky, ale jinak. Pořád jsem v noci vstávala a kontrolovala kuchyň. Doteď to dělám. Možná to dělat budu navždy.
Co zbylo
Majiteli jsme napsali mail. Popsali jsme mu celou situaci, citovala sousedku, připomněli smlouvu a jeho povinnost zajistit byt v řádném stavu. Neodpověděl.
V bytě jsme zůstali. Nemáme na stěhování, nemáme energii hledat znovu. Ale něco se změnilo. Důvěra. Už nevěřím lidem, co pronajímají byty. Už nevěřím úsměvům při prohlídkách. A hlavně – už nikdy nebudu chodit v noci do kuchyně potmě.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
