Pražané platili za zdravotní ošetření méně než mimopražští. Bylo nutné eliminovat příliv pacientů z celé země
Foto: Anthony Gross / Public domain, Wikimedia commons
Poptávka po kvalitních službách nemocnice na Karlově náměstí přesahovala běžný lokální charakter. Zvyšovala se tak, že muselo být v jisté době přistoupeno k eliminaci přespolních pacientů. Již tenkrát se řešilo financování i to, kdo zaplatí neproplacené poplatky za péči.
Pro zařízení Allgemeines Krankenhaus, uvedené do provozu na přelomu let 1790 a 1791, se v češtině místo původního doslovného překladu všeobecný dům nemocných vžila jednodušší varianta (Vše)obecná nemocnice. Nemocnice s blázincem sídlící na Karlově náměstí byla založena jako nadační ústav, postavený pod přímým dohledem českého gubernia. Provoz byl financován z nadačního fondu, vytvořeného ze zrušených klášterů, nevyhovujících špitálů, chudobinců a dalších zařízení. Ze stejného fondu se zajišťovalo i financování blázince, porodnice, nalezince, sirotčince i chorobince; roku 1827 bylo ovšem nařízeno, aby každý ze zmíněných ústavů vedl zcela oddělené účty, uvádí se v Archivu hlavního města Prahy.
České zemské gubernium (německy Böhmisches Landesgubernium) se sídlem v Praze bylo v letech 1763 až 1849 vrcholným zemským správním orgánem v Čechách. V jeho čele stál od nejvyšší purkrabí jakožto gubernátor. Gubernium vzniklo během tereziánských reforem. K 1. lednu 1850 české gubernium zaniklo a bylo nahrazeno českým zemským místodržitelstvím.
„Na bezplatnou zdravotní péči měli nárok nemajetní Pražané. Platící pacienti byli léčeni na pokojích 1., 2. nebo 3. třídy s tím, že všichni Pražané měli od r. 1811 až do r. 1928 nižší taxy než mimopražští. Celkově naprosto převažovali pacienti z chudších vrstev. Systém tříd byl zrušen až v r. 1948,“ najdeme v Archivu hl. m. Prahy.
Financování a poplatky
Získávání peněz na provoz nemocnice v Praze bylo od samého počátku složité. Příjmy nemocničního fondu nejprve pocházely jen z ošetřovného, ale později byly navýšeny také o část peněz z pražských pozůstalostí a zábav. V roce 1818 vznikl rozkol mezi pražským magistrátem a guberniem (státní správou) kvůli financování nemocnice a její správě. Gubernium chtělo, aby město Praha pokrylo deficit ve financích nemocnice, což město odmítlo, a snažilo se naopak získat větší vliv na její správu. Nemocnice zůstala i nadále nadačním ústavem pod kontrolou gubernia.
Nemocnice ve středu Prahy nebyla jen obyčejnou místní zdravotnickou institucí. Svojí historií - založil ji sám panovník, schopností pečovat o pacienty z různých koutů země a s kapitálem, který nebyl zcela závislý na místních zdrojích, přesahovala běžný lokální význam. I když se pražskému magistrátu nepodařilo získat přímý vliv na její správu nebo majetkový podíl, dokázal prosadit, aby Pražané platili za léčbu méně než ostatní. K boji o vliv nad nemocnicí se později připojil i zemský výbor. V roce 1856 bylo rozhodnuto, že neuhrazené poplatky za péči budou pokryty zemským fondem. V 60. letech 19. století vláda uvažovala o převedení správy nemocnice pod zemskou správu, ale i tento návrh zůstal nakonec jen na papíře.
Původní třetinová úmrtnost pacientů se postupem času snižovala a roku 1829 dosahovala již „jen“ na 12 procent. Jedním z hlavních problémů byl nedostatek a nízká kvalita ošetřovatelského personálu, který byl zlákán pouze malým platem a často neměl jiné pracovní možnosti. Navzdory těmto výzvám se kvalita léčby ve VN neustále zlepšovala, což vedlo k většímu zájmu o její služby. Často „poptávka“ překračovala její kapacity, zvláště v dobách epidemií. To vedlo od 30. let 19. století jak k úsilí omezit příjem pacientů nepocházejících z Prahy, tak zároveň k potřebě rozšíření nemocničních budov, popisují tehdejší situaci v pražském zdravotnictví záznamy v Archivu hl. m. Prahy.
