Neskutečně krutá sebemumifikace: Odvěká praktika probíhá zaživa!
Foto: Sergii Figurnyi / Shutterstock
3 min
Mumie známe zejména ze starověkého Egypta, kde mumifikace probíhala po smrti člověka. V Japonsku se ale tato praktika provádí zaživa!
Reklama
V letech 1081 až 1903 podstoupilo Sokušinbucu, tedy mumifikaci zaživa, možná až 20 japonských mnichů. Sokušinbuci v překladu znamená cosi jako „stát se Buddhou“, de facto ale jde o snahu o absolutní dehydrataci těla.
Krutou bolestí až do nebe
První zmínky o Sokušinbuci pocházejí z města Jamagata. Mniši, kteří zde dodnes praktikují takzvaný šingonský buddhismus, byli prvními, kteří začali praktikovat sebemumifikaci (a údajně to dělají i v současnosti). Jen málokterému z nich se ale skutečně podařilo stát se mumií. A jen ti se podle mnichů dostali do jednoho z buddhistických nebí zvaného Tusita.
Mniši věří, že ten, kdo úspěšně podstoupí Sokušinbuci, bude v Tusitě žít 1,6 milionu let, a že získají schopnosti na ochranu lidstva a planety. I proto jsou ochotni podstoupit mimořádně bolestivý proces sebemumifikace, který trvá až tři roky.
Sokushinbutsu - neboli buddhistická sebemumifikace zaživa - týká se mnichů, kteří dodržují askezi až do smrti a mumifikují se zaživa. Předpokládá se, že se o to pokusilo mnoho set mnichů, ale doposud bylo objeveno pouze 24 takových mumifikací.
Přísná dieta
Mnich, který se na něco takového odhodlal, musel dodržovat přísnou dietu. Ta mu pomohla zbavit se postupně svalů, tuku i velké části tekutin. Své poslední dny strávil v jedlové rakvi, kde meditoval až do momentu smrti.
Tisíc dní přípravy na smrt
Sokušinbuci se vyvinula metodou pokus-omyl. Mniši se dodnes neshodují na tom, jak přesně při sebemumifikaci postupovat. Jisté je jen to, že dotyčný potřebuje dostatek odvahy, jelikož se tisíc dní připravuje na jistou smrt. Živí se výlučně ořechy, kořínky a pupeny. Co se týče psychiky, mnich se pomalu odděluje od ostatního světa, jeho tělo slábne, mizí mu tuk i svaly, v buňkách má minimum vody. Tyto změny způsobují, že tělo po smrti do značné míry odolává rozkladu.
Někdo si utrpení přidává 2krát až 3krát
Ne každý mnich je spokojen jen s tisícidenní přípravou. Někteří ji ve snaze dosáhnout úspěšné Sokušinbuce absolvovali i dvakrát či dokonce třikrát. V posledních fázích procesu se mniši nechávají zamknout do kamenné hrobky, do které vede jen otvor pro přívod vzduchu.
Po ruce mají pouze zvonek, kterým dávají každé ráno vědět ostatním, že jsou ještě naživu. Když se zvonek ráno neozve, mnich se považuje za mrtvého. Přívod vzduchu se uzavře a je konec. Dosud se podařilo objevit jen 24 mumií, které podstoupily Sokušinbuci. Většinu drží mnišské řády v tajnosti.
