Rodiče podvědomě vychovávají děti tak, aby jim hluboké citové pouto nedovolilo je opustit, tvrdil světoznámý psycholog Matějček
Foto: dmbaker / Depositphotos
3 min
Rodina je základním kamenem pro výstavbu lidské osobnosti. V tom je nenahraditelná. Rodinný život má ale jednu podstatnou podmínku. Ať se o ní bavili renomovaní dětští psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier v knize Výpravy za člověkem před čtyřiceti let, nebo nad ní přemýšlíme v roce 2024. A tou je společný čas a životní prostor dítěte a jeho vychovatelů.
Reklama
Charakteristickým znakem rodinné výchovy je vytváření hlubokých a trvalých citových vztahů mezi dítětem a jeho vychovateli. V citových vztazích se v takovém prostředí uspokojuje potřeba životní jistoty. Děti lásku přijímají, ale také ji vracejí. Rodiče si zpravidla uvědomují, že dítě je k nim vázáno hlubokým poutem a touží si je udržet, popisují odvěkou praxi lidského rodu světoznámí dětští psychologové.
Bude o nás (citově) postaráno
Touha rodičů po tom, aby se o ně děti postaraly v budoucnu, je přirozená a souvisí s potřebou jistoty a sounáležitosti. V pozadí zůstává představa, že děti nás neopustí, i když jednou z naší rodiny odejdou a založí rodinu vlastní. Až do stáří bude o nás postaráno. Ani ne tak hmotně, to dnes zajišťuje společnost svými institucemi. Ale citově! Bude tu někdo, na koho rodiče budou moci myslet, s kým sdílet radosti a starosti, kdo jim dá vědomí, že nejsou sami,“ uvádí se v publikaci Výpravy za člověkem.
Autoři knihy ale upozorňují, že je příznačné, že tuto potřebu si mnohdy uvědomují více adoptivní rodiče a pěstouni ve všech typech náhradní rodinné péče než rodiče vlastní. Pro ty je citový vztah dítěte k nim a citové zajištění do budoucna něčím až příliš samozřejmým.
Uspokojení budoucnosti versus společný čas
„Za jeden z klíčových rysů rodinné výchovy pokládáme uspokojení psychické potřeby otevřené budoucnosti, jak je přináší dospělému člověku jeho dítě,“ popisují vědci. Tak je tomu v případě, kdy vychovatel má možnost jeho budoucnost formovat, plánovat, těšit se na ni, dělat si starosti kdy ale současně s ohledem na dítě plánuje, formuje, těší se a dělá si starosti se svou vlastní životní perspektivou. Společně strávený čas není jen o zábavě, ale o budování hlubokých citových vazeb, které přetrvají celý život.
„Toho lze dosáhnout pouze tehdy, kdy neodděluje svůj životní čas od času dítěte a kdy počítá s tím, že v dítěti svůj osobní čas přesáhne. Fakt, že se dítě vyvíjí a dospělý že s ním zraje a stárne, je tu – myšleno v rodině - přijat a zpracován pozitivním tvořivým způsobem,“ připomínají profesorové Matějček a Langmeier.
Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. (16. srpna 1922 - 26. října 2004, Praha) byl český psycholog a mezinárodně uznávaný vědec, který se zabýval zejména dětskou klinickou psychologií. Průkopnicky se věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech - v prostředí psychického strádání neboli deprivace. Moderní reformátor péče o děti, zdůrazňující nezastupitelnou úlohu rodiny.
Prof. PhDr. Josef Langmeier, CSc. (12. 1. 1921 - 13. 6. 2007) byl klinický psycholog. Jeden z nejvýznamnějších představitelů české psychologie. Položil základy dětské klinické psychologie, podílel se na výzkumech v oblasti psychické deprivace.
