Adopce na zakázku: Eskymáci odpradávna darují své děti prarodičům, neplodným párům či rodičům, kterým zemřelo dítě
Foto: John Hadley - Canadian Museum of History / Creative commons, CC-BY-SA,https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs
5 min
Po tisíce let je zvyklostí, že eskymácké rodiny darují své děti jiným inuitským rodinám, aby je milovaly jako vlastní, neoddělitelně spjata s jejich kulturou, světonázorem a příbuzenským systémem.
Reklama
Pokud inuitský pár nemohl počít dítě, bylo mu pokorně a s láskou darováno. Pokud dítě zemřelo, často truchlící rodiče dostali dítě, aby jim pomohlo zmírnit bolest ze ztráty. Pokud se pár blížil ke stáru, dostával dítě, aby se o něj měl kdo postarat. Tradičně bylo zvykem, že prarodiče adoptovali prvorozené dítě páru (obvykle z otcovy strany). To zajišťovalo, že ve všech táborech žili mladí lidé, a nadále se rozvíjely příbuzenské vazby a živé komunity, popisuje tisíciletou praxi Jennifer Noahová pro kanadský portál Asociace adoptivních rodin z Britské Kolumbie (Adoptive Families Association of BC, (AFABC)).
Eskymáci či Inuité („Lidé“) je název pro skupinu domorodých obyvatel mongoloidního původu severní části Severní Ameriky (Kanada, Grónsko, Aljaška) a severovýchodní Asie (Sibiř). Za Inuity se označují především Eskymáci z Kanady a Grónska. Hovoří eskymácko-aleutskými jazyky. Některá inuitská slova přešla do evropských jazyků, např. anorak, kajak, nanuk, iglú nebo malamut.
Adopce na zakázku
K adopcím na zakázku docházelo také ve vážných krizových dobách, kdy nebyl dostatek potravin, šířily se nemoci, zůstaly osiřelé děti nebo se naopak narodila vícerčata či vznikly velmi početné rodiny. V těchto případech bylo jedno nebo více dětí předáno jiné rodině, aby bylo zajištěno přežití dítěte nebo komunity, vysvětluje AFABC.
Adoptované děti nepátraly po biologické rodině
Dle zvyklostí adoptované děti vždy od útlého věku věděly, kdo jsou jejich biologičtí rodiče a biologická rodina. Často k nim měly zvláštní vztah a zároveň zůstávaly zakotveny ve své adoptivní rodině jako ve své vlastní „pravé" rodině. Během dospívání nedocházelo k žádnému pátrání po rodných příbuzných ani k trápení nad identitou.
Inuitská adopce podle zvyklostí byla v podstatě staletou formou otevřené adopce, která každému dítěti zajistila síť milující rodiny a mentorů po celý život. Adopce na zakázku byla hluboce propracovaným systémem vytváření rodiny, posilování vazeb mezi tábory a zajištění přežití v drsné Arktidě.
Méně je někdy lépe
I když si dnešní rodiny přejí ctít a zachovat otevřenost inuitské adopce na zakázku, někdy se biologičtí rodiče nacházejí v období vztahových změn nebo prožívají závažné problémy, které ovlivňují míru blízkosti, s níž adoptivní rodiče souhlasí. Z různých důvodů se také mohou biologičtí rodiče rozhodnout omezit kontakt se svým adoptovaným dítětem. Vzhledem ke stálosti dnešních inuitských osadnických komunit se často vyhýbají adopci v rámci téže odlehlé komunity, aby zajistili potřebnou vazbu a vytvořili zdravé hranice v tomto současném, technologiemi nasyceném světě.
Jen láska a obdiv, žádné nechtěné děti
Podle AFABC není adopce podle inuitských zvyklostí praxí, která by se zrodila z generací nechtěných dětí; je to spíše hluboce láskyplná a nezištná tradice darování života pečlivě vybranému páru, nejčastěji pod vedením starších. V minulosti i v současnosti jsou adoptované děti často zahrnovány obdivem a jsou vnímány jako posvátný dar. Všichni v rodině si jich váží a milují je, a to včetně biologických dětí rodiny. Ve skutečnosti se mnoho inuitských rodin skládá jak z biologických, tak z adoptovaných dětí. Tato praxe především spojovala dítě s mnoha milujícími členy rodiny ze všech stran jeho rodných i adoptivních vztahů.
Grónsko: Kdo sem létá za světlem, které trvá 24 hodin? A žili opravdu grónští Vikingové na zelených…
Tabu a předcházení bolest a trápení
V minulosti bylo mnoho Inuitů pevně přesvědčeno o tom, že zdraví dítěte je ohroženo, pokud ho vlastní rodiče vídají příliš brzy po adopci. Říká se, že je to doba, kdy si dítě zajišťuje spojenectví s novými rodiči a začíná přebírat „krev" nebo „biologii" adoptivní rodiny.
Inuitský Qaujimajatuqangit vedl tento proces adopce tak, aby se biologický pár mohl vyléčit ze svého smutku a dítě mohlo poznat své adoptivní rodiče jako své vlastní.
Inuit Qaujimajatuqangit je inuktitutská fráze, která se často překládá jako „Inuitské tradiční znalosti“, „Inuitské tradiční instituce“ nebo dokonce „Inuitské tradiční technologie“. To je často zkráceno jako "IQ".
V podstatě se jedná o období zajištění připoutání. Někteří Inuité stále věří, že pokud tato doba není dodržena, může být ohrožena délka života dítěte. Stejně tak se věří, že pokud je adopce vynucená nebo je na ni vyvíjen nátlak, dítě by mohlo velice stonat i zemřít. Ačkoli se zdá, že tato tabu vycházejí ze strachu, mají své kořeny ve staleté moudrosti, která má všechny strany ochránit před zbytečnou bolestí a trápením a podpořit nezbytnou vazbu, kterou všechny děti potřebují k zajištění zdravého vývoje, zakončuje zajímavý exkurz do rodinných praktik Eskymáků kanadská Asociace adoptivních rodin.
