Eskymáci provozovali všelijaké styky, ale exogamie pro ně byla svatá
Foto: Arthur Churchill Warner / Public domain, Wikimedia commons
4 min
Podle staré eskymácké zásady není dovolen sňatek mezi sourozenci nebo jinými příbuznými. Ani dvě přijaté děti, které byly náhodou vychovány společně, nesmějí mezi sebou uzavírat sňatek. Nejlépe má být nevěsta z jiného sídliště.
Reklama
Tento zákon odpovídá tedy tzv. exogamii čili zákazu uzavírat sňatky s osobami, jež považujeme za své pokrevní příbuzné nebo jež mají totéž rodové jméno či příslušejí témuž klanu (rodu – u Číňanů), gótram (u Indů) nebo gens (u Římanů), popsal norský polárník, vědec a diplomat Fridtjof Nansen (1861–1930) ve své knize Život Eskymáků z roku 1891, ze které opakovaně vybíráme a citujeme nejzajímavější detaily životů arktických obyvatel.
Eskymácká výměna manželek: Pohostinský sex, mnohoženství, mnohomužství i dítě s jiným museli Inuité…
Tyto svazky nacházíme v poněkud rozdílných formách u Indů, Číňanů, v Ochranovské církvi, dříve i v Katolické, částečně u Slovanů, u Indiánů a mnohých jiných. O Římanech říká Plutarchos, že se dříve stejně málo ženili se spřízněnými ženami, jako se teď žení s tetami a sestřenicemi.
Exogamie je velmi rozšířené kulturní pravidlo určující exogamní skupinu, z níž si mladí muži a ženy nemají vybírat své partnery. Exogamní skupinou může být rod, klan, totem nebo jinak vymezená skupina. Pravidlo exogamie je tedy jakýmsi rozšířením téměř univerzálního zákazu incestu, pohlavního styku mezi nejbližšími příbuznými, a vyskytuje se hlavně v usedlých populacích. Protějškem exogamie je endogamie, pravidlo vymezující skupinu, z níž se partneři mají vybírat.
Naši vlastní předkové se sami v dávných dobách řídili exogamií, která je ovšem v silném protikladu k názoru, u nás všeobecně platném, konstatuje o tehdejších pravidlech Nansen, že se sňatky mají uzavírat právě mezi lidmi ze stejného kraje, nejraději dokonce s blízkými příbuznými, třeba s dětmi sourozenců.
Čím víc barbar, tím větší zákaz
Celkem vzato se tedy skoro zdá, že nejširší a nejobsáhlejší zákaz o sňatcích nacházíme u divokých národů, zatímco naopak nejomezenější zákaz přísluší modernímu a civilizovanému světu, komentuje Nansen.
Podle toho by exogamie byla přežitkem z doby barbarské, od něhož se náš národ (Nansenův) značnou měrou osvobodil. Vykládat vznik tohoto mravního zákona je velmi obtížné. Mám proti sobě vědecké autority, ale přece mi nepřipadá nemožné, zamýšlí se Nansen, že tu měla určitou úlohu víra, že z manželství mezi blízkými příbuznými vzchází slabé potomstvo.
Grónská manželství: Eskymáci se laskali jinak než líbáním a uchazečka o vdovce mazaně velebila jeho…
Víra bude zákonem
A tato víra je částečně oprávněná. Nacházíme ji rozhodně v jejím nejužším pojmu téměř u všech národů ve formě strachu před krvesmilstvím. Většina moderních badatelů se ovšem domnívá, že mohou dokázat, že sňatky mezi příbuznými nejsou škodlivé. Ale ať je jejich mínění oprávněné či není – faktem přece je, že taková víra mohla vůbec vzniknout; a je-li zde už jednou víra, vznikne zákon sám sebou.
Sídliště jsou svatá
Že pak zákon, jako například u Eskymáků, zachází tak daleko, že platí pro všechny obyvatele jednoho sídliště, je lehce vysvětlitelné vzhledem k výše jmenovaným zvykům Eskymáků: obyvatelé sídliště si totiž nemohou být jisti, kdo není jejich nevlastní sourozenec.
Obyvatelé sídliště byli pravděpodobně členy jednoho rodu. Protože pro rodové společenství platila obecně se vyskytující zásada, tzv. exogamie, tzn. ženit se a vdávat se s členy jiného rodu než vlastního, bylo přirozeně nutno vyhledávat si manžele a manželky v jiných sídlištích, dozvídáme se téměř autenticky – i když z konce 19. století – od Fridtjof Nansena z jehoo knihy Život Eskymáků.
