Dětství končilo v 6 letech. Více než k matce a otci lnuly děti ke svému pánu. Socializace byla tvrdá a bezcitná

Ta splňovala všechny jeho potřeby a ponechávala mu volnost takřka nepředstavitelnou. Samo přežití dítěte bylo zřejmě závislé na takové bezprostřední mateřské péči. Jakmile však tato nutnost pominula, stávalo se malým dospělým a přestalo náležet svým rodičům. Oblékalo se a bavilo stejně jako dospělí a spolu s nimi. Mísilo se s nimi na návsích, v hospodách, ve vojenském táboře, při práci, dočteme se v knize Výpravy za člověkem světoznámých dětských klinických psychologů Zdeňka Matějčka a Josefa Langmeiera.

Z dítěte ihned dospělým

Vlastní dětství bylo tedy omezeno jen na několik prvních let života dítěte, tak nejvýše do šesti sedmi let. Už předtím žilo nepochybně intenzivnějším společenským životem než dítě dnešní, ale nyní po šesti letech definitivně vstoupilo do jakéhosi učednického poměru k celé své společnosti. Učí se být dospělým velmi záhy, a to tím, že s dospělými žije. Dívá se, co dělají – a pomáhá jim. Je jisté, že si přitom i hraje – je přece dítětem -, ale hraje si s věcmi dospělých, pracovním nářadím, a je samo zřejmě přidržováno k práci.

Přečtěte si také

Nehybné, ubohé, podvyživené, kdesi v koutku temné místnosti, aneb jak se týraly děti pevným…

12. 8. 2022

Dětská práce a Josef Lada

Podle autorů publikace ostatně mnohé z tohoto učednictví životem přetrvávalo ještě do konce předminulého století, kdy už byla škola dávno povinnou institucí. Teprve v roce 1855 byla v Rakousku zakázána práce dítěte do 14 let v továrnách a u živnostníků. V roce 1908 bylo zjištěno, že skoro všechny síťkařské práce v Rakousku dělají děti z Nasavrcka a Chotěbořska. Rázovité svědectví o dětské práci nám podávají například mnohé Ladovy obrázky. A práce neztrácí na významu ani v budoucnosti, patří nutně k socializaci dítěte.

Z mateřské náruče do služby k pánovi

Jakmile opustilo mateřský klín, mělo dítě také úzké citové vztahy k lidem mimo vlastní rodinu, k členům skupiny, k níž patřilo a s níž se dokonale identifikovalo, jejíž hodnoty a normy absolutně přijímalo. Často lnulo silněji k svému pánu, u něhož sloužilo, než k matce a otci, a bylo k němu vázáno solidaritou na život a na smrt.

Výchova se uskutečňovala mimo rodinu

Jeho život byl ovšem tvrdý, ale jeho citové vazby byly četné a intenzivní. Rodina nebyla natolik zdrojem citových vztahů a nebyla ani místem pozdější výchovy. Na vychování přicházelo dítě často jako učeň, sluha i páže záhy do jiných rodin. Rodina byla spíše nástrojem vlastnictví věcí i lidí, přirozeným místem výroby, a zahrnovala celou skupinu příbuzných i služebnictva. Ostatně i stát byl chápán jako celek složený hierarchicky z takovýchto typů rodin, píší Matějček a Langmeier.

Změna chápání i chování rodiny

Od 16. či 17. století do poloviny 19. století dochází v Evropě k pronikavé přeměně rodiny, a tím i ke změněnému postavení dětí ve společnosti. Rodina postupně přestává být místem výroby a institucí předávající jméno, výsady a vlastnictví. Začíná se v míře stále větší zajímat o dítě a pociťovat povinnost vůči němu a vůči jeho výchově.

Rodiče začínají být dítěti milou oporou

Jak zdůrazňuje již zmíněný francouzský kulturní antropolog Philippe Ariès, vzniká teprve v té době představa dětství jako svébytného životního období. Rodiče se začínají s dítětem mnohem více mazlit, vidí v dítěti bytost roztomile naivní, hravou, zábavnou. Hrají si s ním, dovádějí a žvatlají s ním, líbají je, povídají mu pohádky, radují se s ním a těší je v bolesti.

Nejen hýčkání, ale i disciplína

Současně však se začíná objevovat myšlenka, že dítě potřebuje nejen hýčkání, ale především morální péči a výchovu, a k tomu je nezbytná důsledná disciplína. Děti musejí být pozvednuty ze své nevyspělosti a neznalosti k mravní dokonalosti a moudrosti. Prostředkem k tomu se podle autorů a psychologů stává škola.

Tolik slova autorů knihy. O poslání škol a významu vzdělávání dětí v historii vůbec se dočtete v našich příštích článcích.