Co je to talasofobie? Iracionální strach, kterým trpí mnoho Čechů a zesiluje v létě
Foto: Pexels
více než 5 min
Červenec, Instagram plný tyrkysových záběrů z Chorvatska, kamarádi sdílejí videa z potápění. A vy? Vy se potíte už při pohledu na fotografii. Ne kvůli vedru, ale kvůli něčemu mnohem hlubšímu. Talasofobie – iracionální strach z hluboké, otevřené vodní plochy – postihuje překvapivě velké množství Čechů. A co je na tom nejbizarnější? Žijeme v zemi, která nemá ani centimetr mořského pobřeží.
Reklama
Právě tato geografická izolace od moře vytváří paradox, který psychologové sledují s rostoucím zájmem. Zatímco děti vyrůstající na pobřeží Středozemního moře si od útlého věku zvykají na nekonečnost vodní plochy, pro průměrného Čecha představuje setkání s oceánem nárazový, intenzivní zážitek bez možnosti postupné adaptace. Chybí nám to, čemu odborníci říkají habituace – přirozené otupění reakce při opakované expozici.
A pak přijde léto. Sociální sítě se změní v nekončící proud mořských fotografií. Reklamy na dovolené útočí ze všech stran. Kolegové plánují výlety k Jadranu. Pro někoho s predispozicí k talasofobii se každý takový obrázek stává malým spouštěčem. „Nejhorší je ten tlak okolí,“ popisuje svou zkušenost uživatelka diskuzního fóra. „Všichni se těší na moře a já se bojím přiznat, že mě děsí i pohled na fotku z pláže.“
Tři fobie, které si lidé pletou
Než půjdeme dál, je potřeba vyjasnit jeden zásadní zmatek. Strach z vody není jeden univerzální pocit – existují minimálně tři odlišné fobie, které se často zaměňují. Aquafobie představuje obecný strach z vody jako takové. Člověk s aquafobií může panikařit i ve sprše nebo při pohledu na plný bazén. Bathofobie míří na strach z hlubin obecně – nemusí jít jen o vodu, ale i o propasti či temné jámy.
Talasofobie je něco jiného. Specificky cílí na otevřenou, hlubokou vodní plochu. Nejde jen o strach z utonutí. Jde o děs z toho, co se skrývá pod hladinou. Z nekonečné rozlohy, která člověka obklopuje ze všech stran. Z pocitu absolutní ztráty kontroly uprostřed něčeho tak obrovského, že to lidská mysl nedokáže plně pojmout. Temná, neprůhledná voda, která může skrývat cokoli – od potopených vraků po neznámé tvory.
Kdy je strach ještě normální
Tady se dostáváme k otázce, kterou si klade málokdo: Je určitá míra strachu z hluboké vody vlastně rozumná? Evoluční psychologové by řekli, že ano. Naši předkové, kteří se bezhlavě vrhali do neznámých vod, měli výrazně nižší šanci předat své geny další generaci. Zdravá opatrnost vůči prostředí, kde člověk ztrácí kontrolu a kde číhají potenciální predátoři, dávala z hlediska přežití dokonalý smysl.
Problém nastává ve chvíli, kdy tato adaptivní reakce překročí hranici užitečnosti. Člověk s klinicky významnou talasofobií není jen opatrný – je paralyzován. Vyhýbá se nejen skutečnému moři, ale i filmům s mořskou tematikou. Nedokáže se podívat na dokumenty o oceánech. Někdy stačí i obrázek temné vodní plochy, aby se spustila kaskáda úzkosti. V tu chvíli už nejde o užitečný instinkt, ale o poruchu, která výrazně snižuje kvalitu života.
Co se děje v mozku během paniky
Neurověda nám dnes umožňuje nahlédnout přímo do mozku člověka, který prožívá fobickou reakci. Klíčovou roli hraje amygdala – malá mandlovitá struktura, která funguje jako centrum strachu. Při vizuálním kontaktu s podnětem, který mozek vyhodnotí jako hrozbu, amygdala okamžitě spouští poplach.
Signál putuje do hypothalamu, který aktivuje sympatický nervový systém. Do krve se vyplavuje adrenalin a noradrenalin. Srdce se rozbuší, dýchání se zrychlí a zpovrchní, svaly ztuhnou. A co je možná nejhorší – prefrontální kortex, část mozku zodpovědná za racionální myšlení, se v tu chvíli utlumí. Člověk doslova ztrácí schopnost logicky zhodnotit situaci. Ví, že jeho strach je přehnaný, ale nedokáže s tím nic udělat.
K tomu se přidává fenomén selektivní pozornosti. Mozek talasofobika je nastaven na detekci hrozeb. Tam, kde zdravý člověk vidí modrou oblohu odrážející se na hladině, fobik registruje temné stíny pod vodou. Neutrální podněty interpretuje jako nebezpečné. Odlesk na vlnách? Možná pohyb něčeho velkého. Tato kognitivní zkreslení vytvářejí začarovaný kruh, který fobii dále prohlubuje.
Čelisti a jejich dědictví
Zajímavou kapitolou je role médií při vzniku a udržování talasofobie. Odborníci mluví o takzvané sekundární traumatizaci – člověk nemusí zažít skutečnou traumatickou událost, aby si vyvinul fobii. Stačí dostatečně intenzivní zprostředkovaný zážitek.
Film Čelisti z roku 1975 představuje učebnicový příklad. Po jeho uvedení se měřitelně zvýšil strach z žraloků a moře obecně – a to i u lidí, kteří nikdy žádného žraloka neviděli a pravděpodobně ani neuvidí. Steven Spielberg mistrovsky pracoval s prastarými lidskými strachy z neznámého a neovladatelného. Temná voda, ze které se může kdykoli vynořit něco obrovského a smrtícího – to je recept na fobii.
Moderní filmy jako Meg nebo The Shallows tento efekt dále posilují. Pro většinu diváků jde o zábavu. Pro predisponované jedince může jediné sledování takového filmu zanechat trvalé stopy.
Virtuální realita jako cesta ven
A teď ta nadějná část příběhu. Expoziční terapie – postupné vystavování se obávanému podnětu v kontrolovaném prostředí – patří mezi nejúčinnější metody léčby specifických fobií. Problém s talasofobií byl vždy praktický: jak někoho bezpečně a postupně vystavit hluboké vodě?
Virtuální realita tento problém elegantně řeší. Pacient si nasadí VR brýle a terapeut má plnou kontrolu nad intenzitou expozice. Začíná se klidným pobřežím, postupně se přidává hlubší voda, nakonec simulace otevřeného oceánu. Člověk prožívá vizuální a zvukové podněty, které mozek zpracovává jako reálné – ale kdykoli může terapii přerušit.
Výzkumy publikované v odborných časopisech jako Journal of Anxiety Disorders ukazují, že pozitivní efekty VR terapie přetrvávají i 6 až 12 měsíců po ukončení léčby. Účinnost je srovnatelná s tradiční expozicí in vivo, ale s výrazně nižšími náklady a lepší dostupností. Pro člověka, který se dosud bál i fotografií moře, může jít o skutečný průlom.
Přímé srovnávací studie mezi vnitrozemskými a pobřežními populacemi zatím chybí. Víme, že specifické fobie postihují zhruba 7-9 procent populace v západních zemích, ale konkrétní data o talasofobii v závislosti na geografii nejsou k dispozici. Co víme jistě: nedostatek přirozené expozice znamená méně příležitostí k habituaci. A to může být pro vnitrozemce jako Češi zásadní nevýhoda.
Možná je na čase přestat se za tento strach stydět. Možná je na čase začít o něm mluvit. A možná – jen možná – je na čase vyzkoušet ty virtuální brýle.
