- Když se spojili Hrabal, Menzel a neopakovatelní herci
- Magda Vášáryová okouzlila celé Československo
- Sládek Jiří Schmitzer a Jaromír Hanzlík jako Pepin, na kterého se nezapomíná
- Natáčelo se v pivovaru, který jako by zamrzl v čase
- Film vznikal v době normalizace. O to větší zázrak představuje
- Diváci se k Postřižinám vracejí už více než čtyři desetiletí
Česká televize zítra odvysílá jeden z filmových klenotů. Postřižiny voní létem, pivem a svobodou
Foto: Jiří Kučera / © Česká televize
5 min
V roce 1981 se zrodila legenda. Film, který voní pivovarem, čerstvě ostříhanými vlasy i poetikou Bohumila Hrabala, dodnes patří k tomu nejlepšímu, co česká kinematografie nabídla. Postřižiny nestárnou. Naopak.
Reklama
Obsah článku
Když se spojili Hrabal, Menzel a neopakovatelní herci
Existují filmy, které člověk sleduje kvůli ději. A pak jsou takové, které si pouští znovu a znovu hlavně kvůli atmosféře. Postřižiny z roku 1980 patří právě do té druhé skupiny. Režisér Jiří Menzel v nich dokázal zachytit svět Bohumila Hrabala s takovou lehkostí, že se film stal jedním z největších pokladů české kinematografie.
Příběh vychází z Hrabalovy stejnojmenné novely inspirované skutečnými vzpomínkami na jeho dětství. Děj se odehrává ve dvacátých letech minulého století v malém pivovaru, kde se život odvíjí pomaleji, lidé si ještě umějí vychutnávat obyčejné radosti a každá drobná událost se stává velkým dobrodružstvím.
V centru příběhu stojí půvabná Maryška, její spořádaný manžel Francin a nezapomenutelný strýc Pepin, který svým příjezdem obrátí poklidný chod pivovaru vzhůru nohama. Z dnešního pohledu jde o jednoduchý příběh. Jenže právě v tom tkví jeho kouzlo. Nehoní se za dramatickými zvraty, ale oslavuje život samotný.
Magda Vášáryová okouzlila celé Československo
Jen málokdo si dnes dokáže představit, že by Maryšku hrála jiná herečka než Magda Vášáryová. Slovenská kráska vytvořila jednu ze svých nejslavnějších rolí a dodnes je pro mnoho diváků symbolem ženské elegance, přirozenosti a životní radosti.
Maryška je ženou, která miluje život naplno. Směje se nahlas, ráda leze na komín, obdivuje moderní vynálezy, nebojí se porušovat společenské konvence a svou energií doslova nabíjí celé okolí. Přitom není rebelkou za každou cenu. Jen odmítá žít podle pravidel, která jí připadají zbytečná. Právě její slavné ostříhání dlouhých vlasů se stalo jednou z nejikoničtějších scén českého filmu.
Sládek Jiří Schmitzer a Jaromír Hanzlík jako Pepin, na kterého se nezapomíná
Vedle Magdy Vášáryové září ve filmu i další herecké osobnosti. Jiří Schmitzer vytvořil nezapomenutelného správce pivovaru Francina, pečlivého muže, který miluje pořádek, pravidla i technické novinky. Jeho pravým opakem je strýc Pepin v podání Jaromíra Hanzlíka.
A právě Pepin se stal jedním z největších důvodů obrovské popularity filmu. Je upovídaný, hlučný, bezprostřední a často přivádí všechny kolem sebe k šílenství. Přesto ho nelze nemít rád. Je zosobněním hrabalovské poetiky, kde humor vždy kráčí ruku v ruce s melancholií.
Jen málokteré filmové trio fungovalo s takovou přirozeností. Divák má pocit, jako by se díval do skutečné rodiny, nikoliv na herce před kamerou.
Natáčelo se v pivovaru, který jako by zamrzl v čase
Jiří Menzel si zakládal na autenticitě. Natáčení proto probíhalo především v historickém pivovaru v Dalešicích, který díky filmu získal doslova kultovní status. Dodnes sem přijíždějí tisíce návštěvníků, aby si připomněli slavné filmové scény.
Tvůrci věnovali obrovskou péči každému detailu. Rekvizity, kostýmy i dobové stroje musely odpovídat období první republiky. Výsledkem je film, který nepůsobí jako stylizovaná pohádka, ale jako skutečný návrat o sto let zpátky.
Velkou roli sehrála také kamera Jaromíra Šofra. Každý záběr připomíná obraz. Slunce pronikající mezi budovami pivovaru, pára stoupající z varny nebo Maryščiny vlasy ve větru vytvářejí poetiku, kterou jiný český film jen těžko překonává.
Film vznikal v době normalizace. O to větší zázrak představuje
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nebylo jednoduché natáčet filmy podle vlastních představ. Československo bylo sevřeno normalizací a cenzura pečlivě sledovala každé nové dílo.
Jiří Menzel však dokázal využít Hrabalovy poetiky tak šikovně, že vytvořil film, který se vyhnul politickým sporům a soustředil se na obyčejný lidský život. Možná právě proto působí Postřižiny tak nadčasově. Vyprávějí o radosti, svobodě ducha a obyčejném štěstí, které člověku nemůže vzít žádná doba.
Pro Bohumila Hrabala šlo navíc o velmi osobní příběh. Jeho otec skutečně působil jako správce pivovaru a mnoho scén vychází z autorových dětských vzpomínek. Film tak není jen adaptací knihy, ale také něžnou vzpomínkou na svět, který už dávno zmizel.
Diváci se k Postřižinám vracejí už více než čtyři desetiletí
Jen málo českých filmů zestárlo s takovou elegancí. Postřižiny dodnes pravidelně patří k nejsledovanějším titulům České televize a získávají si i mladší generace, které v nich objevují něco, co dnešní uspěchané době často chybí – klid, humor a lidskost.
Film si získal uznání také v zahraničí. Promítal se na řadě mezinárodních festivalů a kritici oceňovali především Menzelovu schopnost převést Hrabalovu literární poetiku do filmové podoby, aniž by ztratila své kouzlo.
Proto se vyplatí usednout k televizi i dnes. Nejde jen o další českou klasiku. Postřižiny jsou připomínkou, že i zdánlivě obyčejný život může být plný krásy, humoru a nezapomenutelných okamžiků.
