Církevní sňatky v českých zemích měly tak složitá pravidla, že je lidé po staletí uzavírali po svém
Foto: Renata Sedmakova / Shutterstock
V raně středověkých Čechách byl za hranici pokrevní příbuznosti vyhlašován jeho sedmý stupeň a přidaly se ještě zákazy vztahů kmotřeneckých. Ve 12. století byl systém tak složitý a nezapamatovatelný, že se v praxi nedal uplatňovat.
Není vůbec jisté, zda se v 10. a 11. století uzavíraly církevní sňatky všeobecně v celém českém knížectví. Určitě byly běžné v prostředí knížecího dvora a na velkých hradištích, popisuje tehdejší skutečnost Vlastimil Vondruška v lexikonu Život ve staletích. Pokud však počítáme, že v raně středověkých Čechách existovalo několik tisíc vesnic a nejvýše stovka kostelů, pak je zřejmé, že církev nebyla schopná zajistit všechny duchovní potřeby věřících. Proto uzavírali prostí lidé sňatky po svém, umírali bez posledního pomazání a mše navštěvovali jen výjimečně (někdy třeba jen jednou do roka).
Volnost až do 12. století
Ani zákoník knížete Břetislava z roku 1039 výslovně nenařizuje povinnost uzavřít sňatek v přítomnosti kněze, jen stanoví podmínku, aby manželství byla podle církevních ustanovení zákonná. Teprve ve 12. století se obecně v celé Evropě prosadil princip, že sňatek má povahu svátosti a vše, co se bude dotýkat manželství, spadá pod jurisdikci církve.
Sice soukromý, ale dle církevních pokynů
Kromě technických překážek hrála podle Vondrušky roli při uzavírání církevních sňatků i nesmírná složitost kanonických předpisů, které by kněží v českých zemích stejně nemohli aplikovat (snad s výjimkou přemyslovského rodu).
Kánon je v kanonickém právu základní část určitého právního předpisu. Kánony jsou číslovány vzestupně a mohou se členit na paragrafy (u nás odstavce). V katolickém kanonickém právu označuje kánon určité pravidlo nebo normu chování či víry předepsané katolickou církví; je vyhlášený synodou různá shromáždění představitelů křesťanských církví), ekumenickým koncilem nebo jednotlivým biskupem.
Od 4. a 5. století totiž církevní synody i spisy teologů budovaly doktrínu křesťanského manželství a snažily se vymezit podmínky jeho platnosti. Sňatek byl v duchu římského práva prohlášen za soukromou záležitost, ale bylo nutno dodržet několik zdánlivě jednoduchých pravidel. Mezi nimi byl v prvé řadě zákaz incestu a manželského spojení s pokrevnými příbuznými.
Pravidla nebylo možné dodržovat
Již v karolinském období byl za hranici pokrevní příbuznosti vyhlašován sedmý stupeň příbuznosti podle kanonického práva (tedy zákaz sňatků sourozenců, bratranců a sestřenic v prvém i druhém koleně, ale také příbuzných odvozených z linie sňatků, tedy příbuzní manžela nesměli uzavřít sňatek
s příbuznými manželky).
A aby byl celý systém ještě složitější, od 7. století vstoupily do systému církevních zákazů vztahy kmotřenecké - sňatek nesměli uzavřít kmotři a kmotřenci, kmotři a otcové či matky jejich kmotřenců, ani kmotřenci s dětmi svého kmotra. Ve 12. století byl systém tak složitý a nezapamatovatelný, že se v praxi nedal uplatňovat (v důsledku toho prošel roku 1215 revizí na 4. lateránském koncilu a byl podstatně zjednodušen).
Na vsi dle svého
Příbuzenské vztahy ve vesnicích raného středověku, které nebyly lidnaté a všichni byli svým způsobem spřízněni se všemi, naprosto vylučovaly možnost aplikace kanonických předpisů při uzavírání sňatků. I když se ojediněle dozvídáme o účasti duchovního při svatební oslavě, lze předpokládat, že až do 12. století se většina sňatků řídila tradičními zvyklostmi a ne církevními, uvádí Vlastimil Vondruška.