Cesta ke svobodě římského otroka nebyla snadná, ani poté však nebyla svoboda absolutní
Foto: Public domain, Wikimedia commons
5 min
V Římě žilo třikrát více otroků než svobodných občanů. Většina z nich žila v zoufalých podmínkách. Získání svobody proto bylo snem snad každého z nich. Cesta k ní nebyla snadná a zadařilo se jen málokomu. Nabytá svoboda však nebyla bez omezení.
Reklama
„Manumission“ aneb Cesta ke svobodě
Než se z otroka stal svobodný římský občan, musel projít patřičným procesem udělení svobody. Tento proces Římané nazývali „manumission“, což doslovně přeloženo znamená „poslat pryč nebo propustit rukou“.
Není známo, kolik procent otroků ve starém Římě získalo svobodu. Předpokládá se, že ve městech měli otroci větší šanci na propuštění než na venkově. V přístavním městě Ostii, vzdáleném asi 30 km od Říma, patří 80 % antických pohřebních nápisů osvobozeným otrokům. To dokládá velkou flexibilitu v římské společnosti. Svobodu si otrok mohl zasloužit více způsoby:
Vykoupení
První z nepříliš častých možností bylo požádání pána o propuštění a poskytnutí mu finanční kompenzace. Částka odpovídala výlohám na pořízení nového otroka. Pán mu ale nemusel vyhovět. Domácí otroci pobírali malou mzdu – tzv. peculium, kterou si mohli po několik let šetřit na svoji svobodu. Možnost vykoupit se skýtala pro Římany zásadní výhodu, u domácích otroků se snížila touha po vzpouře a pokusy o útěk.
Získání sympatií
Někteří otroci si se svými pány vytvořili natolik blízký vztah a vzájemně se respektovali, že jim jejich páni po čase darovali svobodu. Příkladem je dvojice Cicero, slavný řečník a politik, a jeho osobní tajemník Tiro. Důkazem obrovské náklonnosti k Tirovi je dopis, který zaslal Cicerův bratr Cicerovi poté, co se doslechl o jeho propuštění: „Jsem opravdu vděčný za to, co jsi udělal s Tirem, když jsi usoudil, že jeho dřívější postavení je nižší než to, co si zasloužil, a dáváš přednost tomu, abychom ho měli jako přítele než jako otroka.“
Otroci, kteří byli prohlášeni za svobodné svým pánem, se mohli nechat formálně zaregistrovat jako občané. Někteří otroci také mohli být propuštěni na základě přání v pánově poslední vůli. Závěť poté jejich svobodu formálně potvrzovala.
Další možnosti
Otrokyně se mohly stát svobodnými občankami, pokud se legálně provdaly za své pány. Legitimní potomci byli svobodnými občany.
Nejběžnější praxe nabytí svobody byl smírčí soud. Obřad se konal před smírčím soudcem – tzv. prétorem. Pokud bylo otrokovi vyhověno, musel pokleknout, prétor se ho dotkl tyčí na rameni a daroval mu pileus, měkký kónický klobouk, který sloužil jako symbol jeho svobody. Další z možností bylo zařazení se do seznamu sčítání lidu a čekat, zdali bude otroku vyhověno.
Kdo získal svobodu, neměl zdaleka vyhráno
Povinnosti propuštěného otroka a podmíněná svoboda
Obtížně získaná svoboda nebyla absolutní a získaná práva nebyla shodná s právy rodilých Římanů. Propuštěný otrok získal jméno svého posledního majitele, který se stal jeho patronem. Zároveň měl povinnost svého bývalého pána každé ráno navštěvovat a vykonávat pro něj různé administrativní práce. V případě, že bývalý pán kandidoval na veřejnou funkci, pomáhal mu při získávání hlasů. Někteří bývalí otroci provozovali malé podniky jménem svých předchozích pánů nebo jim poskytovali obchodními kontakty. Naopak patron byl povinen poskytnout propuštěnému otrokovi v nouzi peníze a jídlo.
Pokud by se propuštěnec choval k bývalému pánu neuctivě, mohla být jeho svoboda zrušena. Jednalo se tedy o podmíněnou svobodu, která mu však mohla zajistit normální důstojný život. Bývalí otroci měli zakázáno vykonávat nejvyšší posty ve veřejných funkcích nebo se zapsat do vojenské služby. Jediným zásadním limitem pro jejich pracovní úspěch byly pouze jejich dovednosti, jiná další právní omezení neexistovala.
Předsudky a stigma otroctví byly někdy silnější než úspěch
Propuštění otroci mohli vykonávat stejná řemesla nebo obchodovat jako rodilí římští občané. Někteří z nich byli úspěšní, a dokonce zbohatli. Rigidní římská společnost však byla plná předsudků vůči otrokům, a to i propuštěným. Rodilí Římané upřednostňovali sociální status i před úspěchem. Proto bohatí svobodní lidé většinou těžko překonávali stigma bývalého otroctví. Římané z vyšších společenských vrstev se jim často vyhýbali a považovali je za společensky méněcenné až vulgární.
Právně nerovné byly svazky bývalých otrokyň a jejich pánů. Takové manželky měly méně práv ve srovnání s nesvobodnými manželi nebo dokonce s bývalými otrokyněmi, které se provdaly za jiné muže, než byli jejich páni.
Svoboda ale skýtala obrovské výhody
Jakkoliv velké bylo stigma bývalých otroků, přinášela jim svoboda lepší vyhlídky pro budoucnost jejich dětí. Děti narozené osvobozeným otrokům, byly plnohodnotnými svobodnými římskými občany bez jakýchkoliv právních omezení.
