Alexandr Sergejevič Puškin byl vykázán z Petrohradu. Jeho život provázelo mnoho překážek a nesnází

Přínos Alexandra Puškina pro ruskou literaturu nelze popírat. Jeho básně znají nazpaměť nejen vlastenci, a Puškinovy romány dodnes patří k povinné četbě po celém světě. Jaký byl Puškinův život a jakým problémům během něj musel čelit?

Kořeny měl v Etiopii

Puškinova rodina měla původ ve starém šlechtickém rodu. Nešlo však o žádnou rodinu z Evropy, jelikož Puškinův pradědeček byl synem afrického prince, který sloužil za prvního ruského cara Petra Velikého. Alexandr Sergejeviči Puškin má dokonce v etiopské metropoli Addis Abebě pomník, který je věnován „našemu básníkovi“. Paradoxem ovšem je, že sám autor v Africe nikdy nebyl.

Mistr světových jazyků

Díky vysokému postavení Puškinovy rodiny se mladý Alexandr již od útlého věku učil řadě jazyků. Jeho vychovatelé byli Francouzi, a tak tímto jazykem od dětství plynule hovořil. Přirozeně ovládal i ruštinu, což je patrné z jeho děl. Kromě těchto dvou jazyků však Puškin ovládal ještě dalších deset. Důkazy můžeme hledat v jeho petrohradském bytě, kde se našlo přes 4 500 knih ve 14 světových jazycích. Byl tak skutečným ruským polyglotem.

Měl blízko ke své chůvě

Puškinova chůva Arina Rodionovna byla rolnice, která patřila k jeho rodině po mnoho let. Když byl Puškin poslán do vyhnanství, sdílela jeho osud a cestovala s ním. Strávil tak s ní mnoho osamělých nocí, kdy poslouchal její příběhy a pohádky. Puškin své chůvě věnoval řadu básní a byla také inspirací pro postavu chůvy Taťány v Evženu Oněginovi. Dvojice má dokonce společný památník v ruském městě Pskov.

Často se nebránil hazardu

Ačkoliv nebyl nijak zvlášť úspěšný, trávil často Puškin svůj volný čas karbanem. V důsledku toho se mnohdy zadlužil, a tak musel po nocích narychlo psát různé básně, aby s jejich pomocí splatil své dluhy. I v době své smrti zůstal na jeho jméno poměrně značný nesplacený dluh, který byl následně na pokyn cara Mikuláše I. uhrazen ze státní pokladny.

Nejproduktivnější byl během epidemie cholery

Těsně před svou svatbou odjel Puškin na rodinné panství v Boldinu, aby se ujal správy pozemků, které mu předal otec. Přestože návštěva měla být krátká, zůstal Puškin v obci tři měsíce v karanténě kvůli vypuknutí cholery. Tyto tři měsíce se ukázaly jako nejplodnější v celé jeho kariéře. Dokončil práci na románu Evžen Oněgin, dokončil povídkový cyklus Bělkinovy povídky a sbírku divadelních her Malé tragédie. Kromě toho napsal Puškin více než 30 básní.

Nestyděl se za svou náklonost k ženám

Puškinův vzhled nebyl obecně vzato nijak zvlášť přitažlivý. Na šarmu mu pravděpodobně nepřidala ani jeho výška okolo 166 cm. Přesto si mladý básník často našel cestu k ženskému srdci a podle některých odhadů měl za svůj život více než 100 milenek. Puškin začal navštěvovat veřejné domy již ve 14 letech a nepřestal s tím ani během svého manželského života.

Část života strávil ve vyhnanství

Jako otevřený spisovatel Puškin často odporoval vládě a kritizoval ji. Jeho díla byla často cenzurována a zabavována. Jeho epigramy, které ponižovaly cara Alexandra I., však byly závažnějším proviněním a nebýt pomoci jeho přítele, byl by odsouzen do pracovních táborů na Sibiři. Místo toho byl poslán na jih do vyhnanství, kde se měl zamyslet nad svým chováním. Později se přesunul do Michajlovského, kde také následně i tvořil svá další díla.

Měl zálibu v soubojích

Za svůj život se básník zúčastnil 90 soubojů, přičemž 15 z nich sám inicioval. Jeden z těchto soubojů se ukázal být jeho posledním. Puškinův život náhle skončil poté, co ho smrtelně postřelil Francouz Charles Georges d'Anthès. Puškin bral svou čest vážně, a když Dantes otevřeně pronásledoval jeho ženu, nezbylo mu než ho vyzvat na souboj. Puškin vystřelil jako první, ale minul, takže d'Anthès mu zasadil smrtelnou ránu.

Založil literární časopis

Puškin byl zakladatelem časopisu Sovremennik (v překladu Současník). Časopis publikoval beletristická i literární díla nejvýznamnějších spisovatelů té doby. Přesto časopis negeneroval zisk a zpočátku měl pouze 600 předplatitelů. Poslední dvě vydání před svou smrtí musel Puškin zaplnit vlastními díly, protože mnoho jeho kolegů redakci opustilo. Po jeho smrti přešel časopis na básníka a spisovatele Nikolaje Někrasova.

Inspiroval Gogola k napsání Mrtvých duší

Nikolaj Gogol byl rovněž významný spisovatel a také Puškinův dobrý přítel. Jednou v rozhovoru Puškin svému příteli vyprávěl o uprchlících v jednom moldavském městě, kteří si přivlastňovali jména mrtvých, aby unikli zákonu, což mělo za následek, že v tomto městě nebylo po celý rok registrováno žádné úmrtí. Tato historka dala podnět k zápletce Mrtvých duší, jednoho z nejslavnějších Gogolových děl.