Výprava, která jako první popsala život Inuitů skončila pro některé průzkumníky tragicky. Několik Inuitů bylo poprvé dopraveno do Anglie

Kvůli své drsné a nehostinné domovině, žili Inuité velkou část své historie zcela izolováni od kontaktu s jinými kulturami. První kontakt měli s indiány a později také s vikingy. Objevitelské výpravy je zaznamenaly až v 2. pol. 16. století. 

Staré vikingské ságy vypráví o prvním setkání s Inuity

První kontakt měli Inuité nejspíše s jižnějšími indiánskými kmeny. Jednalo se o obchodní vztahy a o běžné agresivní spory o hranice jejich území. 

K prvnímu doložitelnému setkání s Evropany došlo až v souvislosti s kolonizováním Grónska Vikingy. Do staroseverských ság se tehdy dostala zmínka o setkání s tzv. “skrælingar”. Slovo pravděpodobně označovalo všechny domorodé národy, se kterými se Norové setkávali od 10. století v Severní Americe a Grónsku. Poprvé však bylo použito pro příslušníka proto-inuitské kultury Thule. 

Život Proto-Inuitů nebyl příchodem Norů nijak ovlivněn až na vzájemné obchodování. V polovině 16. století si baskitští rybáři zřídili na labradorském pobřeží stanici. Inuité však do jejich činnosti nijak významně nezasahovali, pouze v zimě přepadali jejich stanice, aby ukradli železné nástroje, které si následně podle potřeby upravovali. 

První dobře zdokumentovaný kontakt byl až na konci 16. století, expedice skončila tragicky

Při odplutí se s výpravou nadšeně loučila i královna Alžběta

V roce 1576 získal anglický námořník a objevitel sir Martin Frobisher licenci a tři lodě na expedici, jejímž cílem bylo najít Severozápadní průjezd mezi Atlantským a Tichým oceánem. Královna Alžběta dokonce nechala vzkázat posádce, že se jí „jejich skutky velmi líbí“. Když lodě 7. června 1576 zvedly kotvy a zamířily po proudu Temže, královna jim mávala z okna Greenwichského paláce, děla pálila salvy a davy lidí radostně jásaly. 

Přečtěte si také

Původní Inuité poznali i na dálku jiné arktické národy. Když už na někoho v pustině narazili, byli…

10. 2. 2023

Brzy musela expedice čelit prvním komplikacím

26. června, ani ne tři týdny po vyplutí, potkaly výpravu první nepříjemnosti. Na Shetlandských ostrovech byli nuceni se zastavit a opravit netěsnost v trupu jedné z lodí. Poté se průzkumníci vydali dále na západ, kde je za tři dny překvapila prudká několikadenní bouře. Za pár dní posádka konečně spatřila velkou pevninu. Frobisher byl přesvědčen, že se jedná o ostrov “Friesland” (o kterém nyní víme, že neexistuje). Ve skutečnosti ale dorazili k jihovýchodnímu cípu Grónska. 

Jakmile přepluli Davisonův průliv, přepadla je další a ještě větší bouře. Jedna z lodí byla potopena a druhá poškozena tak, že se obrátila zpět do Anglie. Poslední z lodí však plula dál až za další čtyři dny dorazila k pevnině. Frobisher si myslel, že dopluli k pobřeží Labradoru, ale opět se spletl. Jednalo se o nejjižnější cíp Baffinova ostrova, který kapitán pojmenoval „Přední země královny Alžběty“. 

První setkání s Inuity skončilo zajetím pěti námořníků

O několik dní později dopluli do zálivu, později pojmenovaného po Frobisherovi. Mohutný led a silný vítr znemožnil, aby pokračovali dále na sever, proto se stočili na západ. Kapitán se domníval, že proplouvají hledaným Severozápadním průjezdem, proto průliv pojmenoval po sobě. 18. srpna dorazili k Burchově ostrovu, kde se poprvé setkali s místními obyvateli. Frobisher se domluvil s jedním z domorodců, aby jim dělal průvodce. Určil pět mužů ze své posádky, kteří se měli s Inuitem na člunu vrátit na břeh. Muži neuposlechli kapitánovo varování, aby se raději nepřibližovali k ostatním domorodcům, a skončili jako zajatci. 

Výprava skončila pro některé členy tragicky, ale Frobisher byl královnou pochválen

Frobisher si vzal za rukojmí tři domorodce, které chtěl vyměnit za své muže. Veškeré snahy však byly marné, muže se nikdy nepodařilo získat zpět. Výprava se posléze vydala na cestu domů. Do londýnského přístavu dorazili 9. října 1576, kde je královna přijala s nadšením. Přivezení Inuité byli nejspíše první ze svého národa, kteří spatřili Evropu. 

Zajatí námořníci se později stali součástí domorodé mytologie. Inuitská lidová slovesnost zná příběh o pěti cizincích, kteří s nimi dobrovolně žili několik let. Později zemřeli při pokusu odplout z Baffinova ostrova na vlastnoručně vyrobeném plavidle. 

Také další expedice skončily smrtí zúčastněných

Na začátku 17. století hledalo Severozápadní průjezd přes oceán dalších pět expedic. Dostaly se až do Hudsonského a Jamesova zálivu. Ačkoli zde byly objeveny důkazy o místním osídlení, setkaly se osobně jen s jedním domorodcem. Až v roce 1611 zde Henry Hudson prokazatelně obchodoval s inuitskými kmeny. Jeho výprava však skončila neúspěchem. Po zimě strávené poblíž Point Comfort (nejvýchodnější bod Virginského poloostrova), došlo ke vzbouření jeho posádky, která nechtěla pokračovat v expedici. Vzbouřenci donutili kapitána, jeho syna a sedm dalších námořníků opustit loď a sednout si do člunu. Zbylá posádka se vrátila do Anglie. Kapitán a jeho společníci nejspíš nepřežili. 

Přečtěte si také

Inuité mají své kořeny velmi hluboko v minulosti. Beringovu úžinu překročili po zamrzlém moři a…

7. 2. 2023