Dlouhé hodiny práce a žádný cukr. Jak se připravovala povidla za starých časů
Foto: BravissimoS / Shutterstock
4 min
Žádný cukr, žádná voda a rozhodně žádné rychlé vaření. Když naši předkové začali zpracovávat švestky, čekala je práce, která často trvala mnoho hodin. Výsledek ale údajně vydržel roky a z nádoby se nedal nabrat ani lžící.
Reklama
Babičky by nad dnešní výrobou povidel spráskly ruce
Podzim bez vůně švestek by na českém a slovenském venkově kdysi snad ani nebyl podzimem. Dnes většina z nás vezme ovoce, přidá cukr, pustí sporák a snaží se mít hotovo co nejrychleji. Naši předkové by nad takovým postupem nejspíš jen nevěřícně kroutili hlavou.
Vaření povidel totiž bývalo velkou událostí, na kterou se nečekalo několik hodin, ale někdy se kvůli ní bdělo i v noci. U velkých kotlů se střídaly celé rodiny, sousedé a známí. Práce byla náročná, ale zároveň společenská. Vyprávěly se příběhy, zpívalo se a někde nechyběla ani hudba. Z obyčejného zpracování úrody se tak stala jedna z nejhezčích podzimních tradic.
Tenkrát se povidla připravovala způsobem, který by dnes mnoho lidí považovalo za téměř neuvěřitelně jednoduchý.
Do kotle nesmělo přijít nic navíc
Žádný cukr. Žádná voda. Žádné konzervační látky. Jen pečlivě vybrané, čisté a vypeckované švestky.
Ovoce se dlouhé hodiny pomalu vařilo v otevřeném kotli, aby se z něj postupně odpařovala voda. Právě trpělivost byla jednou z nejdůležitějších ingrediencí. Oheň nesměl být příliš silný, protože švestky se neměly rychle spálit, ale pomalu proměnit v hustou, tmavou a koncentrovanou hmotu.
Velkou roli hrála také hygiena. Dnes to může znít samozřejmě, jenže tehdy se povidla často připravovala venku nad otevřeným ohněm. Švestky se proto třídily, myly, sušily a při samotné práci se dbalo na čisté ruce. Do kotle nesměla spadnout prakticky žádná nečistota, právě to totiž mohlo rozhodnout o tom, jak dlouho hotový výrobek vydrží.
U kotle se nestálo s obyčejnou vařečkou
Kdo někdy vařil domácí povidla ve větším množství, ví, že jejich míchání dokáže dát rukám pořádně zabrat. Naši předkové však měli vlastní důmyslné řešení. Místo malé vařečky používali velké dřevěné „veslo“. Nebyl to žádný dekorativní doplněk, ale praktický pomocník, díky němuž bylo možné hustnoucí švestky promíchávat pohodlněji a bezpečněji. U kotle se pak střídali dospělí i starší děti, protože dlouhé vaření vyžadovalo neustálou pozornost.
Povidla se nesměla nechat bez dozoru. Připálení mohlo změnit jejich chuť, ale zároveň právě dlouhé odpařování vody vytvořilo výrobek, který byl mnohem hustší než většina dnešních povidel ze supermarketu. Tradiční vaření ve velkých kotlích bylo podle historických receptů a vzpomínek venkovských domácností často časové náročné.
Po vychladnutí byla tvrdá jako kámen
Správně uvařená švestková povidla nebyla jemnou pomazánkou, kterou jednoduše naberete lžičkou. Po vychladnutí dokázala ztuhnout natolik, že se z nádoby odřezávala nožem.
Když chtěli lidé použít povidla jako náplň do buchet či na koláče, jednoduše odřízli potřebný kus a podle potřeby ho zředili. Hustá ovocná hmota byla vlastně přirozeně konzervovaná dlouhým vařením, kdy se výrazně snížil obsah vody, zatímco vysoký podíl ovocné sušiny pomáhal zvýšit trvanlivosti.
Takto připravená povidla při správném uvaření a skladování vydržela i deset let, což je údaj, který dnes zní téměř neuvěřitelně. Je ale dobré dodat, že taková výjimečná trvanlivost závisela na kvalitě ovoce, důkladném odpaření vody, čistotě při výrobě a správném uskladnění.
Sladkost, kterou děti jedly jen tak
Povidla nebyla jen surovinou do pečení. V chudších domácnostech představovala dostupnou sladkost a zdroj energie. Jedla se s chlebem, používala se do buchet a koláčů, ale děti si na nich údajně pochutnávaly jako na dostupném pamlsku. Protože tehdejší recept neobsahoval přidaný cukr, o výsledné chuti rozhodovalo především ovoce. Čím zralejší a sladší švestky byly, tím lepší byl výsledek. Možná právě proto se na jejich přípravu tolik dbalo a nikdo neměl potřebu celý proces uspěchat.
