Jak vypadal život římského legionáře a proč se muži do armády vůbec hlásili
Foto: Pexels
3 min
Představte si, že vám je sedmnáct a podepisujete se ke službě, která vám zabere čtvrt století života. Žádná záruka, že se vrátíte. Přesto se do římských legií hlásily celé zástupy mladíků. Kdo vydržel, dočkal se vlastního pozemku a úcty sousedů. Cena za tento sen ale byla vysoká.
Reklama
Dřina od rána do večera
Cesta do legie vedla přes přísné síto. Uchazeč musel být římským občanem a projít lékařskou prohlídkou. Slabší a menší postavy odpadly. Naopak zdatní chlapci z vesnic byli vítáni, protože se o nich soudilo, že jsou odolnější a méně zhýčkaní než obyvatelé měst. Podle náhrobních nápisů nastoupila zhruba dvě třetiny vojáků ve věku 17 až 20 let.
Nováčky čekal tvrdý výcvik. Učili se zacházet se zbraněmi a trénovali dlouhé pochody s plným vybavením. Ani zkušení vojáci nepoznali, co je zahálka. Velitelé měli strach, že mužům ve volném čase začnou v hlavách zrát myšlenky na vzpouru nebo útěk.
Legie se musela umět rychle přesouvat. Voják denně ušel okolo 30 kilometrů a na zádech nesl 30 až 40 kilogramů: štít, zbraně, zbroj, zásoby jídla na několik dní, čutoru, vařiče a deku na spaní. Večer se postavil tábor a uvařilo se. Potraviny legionáři nehledali sami, zajišťovalo je velení a stahovalo si za ně část platu. Jedla se hlavně obilná kaše či chléb, hovězí a vepřové maso, k tomu luštěniny, zelenina a sýr. Pilo se kyselé víno.
Zvenku to mohlo připomínat jakýsi dobrodružný kočovný život. Bitva ale dokázala všechno změnit. Sen o klidném stáří na vlastní půdě se pro mnohé rozplynul dřív, než se stihl naplnit. A kdo začal vojenské přísahy litovat, neměl kam utéct.
Disciplína, která neznala slitování
Dezertérům hrozila smrt ukamenováním nebo ubitím holemi. Když hrozila vzpoura, mohl velitel nařídit takzvanou decimaci: pro výstrahu nechal popravit každého desátého muže z řady. Přísně se ale trestaly i menší prohřešky. Poslušnost se vynucovala bičováním, srážkami ze žoldu a zkrácením přídělů jídla.
Dobrá nálada panovala hlavně v jednotkách, které slavily úspěchy. Taková legie získala renomé a její příslušníci byli na svůj útvar hrdí. Jenže ne každá formace se dočkala slávy.
Rok 9 n. l. otřásl celou říší. Zpráva o zkáze XVII., XVIII. a XIX. legie, které padly do pasti germánských kmenů, se šířila jako lavina. Velitel Publius Quinctilius Varus uvěřil důstojníkovi Arminiovi a vedl vojáky do Teutoburského lesa. Přehlédl, že Arminius je původem Germán a touží po pomstě za vpád Říma do země svých předků. V hustém lese čekaly přesily nepřátel, které římské jednotky téměř beze zbytku pobily. Ti, kdo boj přežili, byli obětováni germánským bohům.
Cena za půdu a respekt
V Teutoburském lese zahynulo přibližně 20 tisíc legionářů. Varus se v beznaději zabil vlastní rukou. Jeho osud ukazuje, jak tenká byla hranice mezi slibem poklidného stáří a rychlým koncem v cizině.
Život římského legionáře byl směsicí dřiny, strachu, krutých trestů a občasné hrdosti. Proč se tolik mužů přesto přihlásilo, vysvětluje jediná věc: naděje na jistotu, kterou jim civilní život často nenabízel. A teď ruku na srdce, byli byste ochotni upsat se na 25 let drsným podmínkám armády pod vidinou vlastního pozemku?
