Blíží se Pomněnkový den. Vzpomínka na děti, které se nikdy nevrátily domů

Stačilo pár minut. Cesta ke kamarádovi, krátká projížďka na kole nebo obyčejné odpoledne, které se nemělo lišit od jiných. Pak se po nich slehla zem. Některé dětské případy dodnes patří mezi nejděsivější české kriminalistické pomníky.

Každý rodič zná ten pocit. Dítě odejde ven s větou „za chvíli jsem zpátky“ a člověk automaticky zkontroluje hodiny. O deset minut později ještě nepřemýšlí nad ničím zlým. Za půl hodiny už vezme telefon do ruky. A po hodině se začne v hlavě objevovat něco, co nechce vyslovit nahlas.

Právě tak začaly některé z nejznámějších případů zmizelých dětí v Česku. Žádné dramatické okolnosti, žádné výkřiky o pomoc, žádní svědci popisující násilný útok. Jen obyčejný den, který se během několika minut změnil v noční můru trvající desítky let.

Některé případy kriminalisté označují jako „kriminalistické pomníky“. Jsou to příběhy, které zůstaly otevřené dlouhé roky, protože chyběly důkazy, těla, svědci nebo jediná stopa, která by vyšetřování posunula dál.

25. května bude Pomněnkový den, den, kdy si připomeneme ztracené a nikdy nenalezené děti.

Honzík Nejedlý: Chlapec, který zmizel cestou dlouhou jen několik minut

17. ledna 1998 se devítiletý Honzík Nejedlý vydal z domova v pražském Podolí za spolužákem. Trasa byla krátká – přibližně 300 metrů. Cesta, kterou by dítě zvládlo za několik minut. Do cíle ale nikdy nedorazil.

Právě děsivá obyčejnost celého příběhu z něj udělala jeden z nejznámějších a nejbolestivějších případů české kriminalistiky. Nebyl večer, nešlo o opuštěné místo a Honzík nebyl daleko od domova. Zmizel uprostřed běžného dne v části Prahy, kde nikdo nepředpokládal nebezpečí.

Rodina začala mít za pár hodin obavy a zalarmovala policii. Podle pozdějších informací se ale jednou z největších kontroverzí staly první hodiny a dny vyšetřování. Kritici dlouhodobě poukazují na to, že rozsáhlejší pátrací akce začala až se zpožděním.

Verzi dobrovolného útěku vyšetřovatelé prakticky vylučovali. Honzík byl popisován jako bezproblémový, společenský a poslušný chlapec. Čím dál silněji proto začala vystupovat možnost únosu. Podle některých úvah mohl pachatel využít dětské důvěřivosti. Stačilo několik vteřin, a člověk, který působil důvěryhodně.

Dnes by Honzíkovi bylo přes třicet let. Jeho případ zůstává připomínkou bolesti rodin, které po desetiletích stále čekají na jedinou odpověď.

Ivana Košková: Zmizela během cesty dlouhé jen tři kilometry

Byl 13. červenec 1997 a čtrnáctiletá Ivana Košková z Příšovic na Liberecku nasedla na své modré kolo značky Favorit. Čekala ji krátká cesta ke tetě do Svijanského Újezdu vzdáleného jen asi tři a půl kilometru. Rodina neměla důvod k obavám. Mělo jít o obyčejnou letní projížďku cestou, kterou dívka znala.

K cíli ale nikdy nedorazila.

Případ se později stal jednou z největších polistopadových záhad Liberecka. Zmizela nejen Ivana, ale i její kolo a osobní věci. Jako by se po ní během několika minut úplně slehla zem.

Naposledy ji viděli svědci během cesty. Jednou z nich byla tehdy šestnáctiletá Žaneta, která Ivanu potkala poblíž hřbitova. Později ji zahlédla i Andrea, když jela s otcem autem z nemocnice v Turnově. Dodnes si pamatuje zelenomodrou sukni, kterou měla dívka na sobě.

Ještě jsem se za ní otočila a volala: Makej, holka, makej,

vzpomínala po letech. Za několik desítek metrů zmizela za terénní vlnou a už ji nikdo nikdy neviděl.

Vyšetřovatelé okamžitě rozjeli rozsáhlé pátrání. Nasazeny byly desítky policistů, vrtulníky s termovizí, čluny na řece Jizeře i pátrací týmy v okolních lesích a opuštěných budovách. Policie vyslýchala sousedy, spolužáky, pořadatele místních slavností i další svědky. Fotografie Ivany se objevila na autobusových zastávkách, v novinách i televizi. Bez výsledku.

Mohla nastoupit k někomu do auta? Stala se obětí únosu? Mohlo ji srazit projíždějící auto a pachatel ze strachu zahladit stopy? Nebo odešla dobrovolně? Žádná z verzí ale nikdy nepřinesla odpověď.

Ani po téměř třech desetiletích rodina nezná odpověď na jedinou otázku: Co se tehdy během několika minut skutečně stalo?

Přečtěte si také

Dokonalá vražda není mýtus. Vrazi mnoha zajímavých kauz běhali a běhají po svobodě

13. 10. 2025

Michaela Muzikářová: Dívka, kterou policie hledala měsíce. Její tělo se nikdy nenašlo

Ráno 11. ledna 2017 odešla dvanáctiletá Michaela Muzikářová z domova v Ústí nad Labem do školy. Nebylo na tom nic neobvyklého. Matka odcházela do práce, Michaela měla zamířit na vyučování a den měl proběhnout stejně jako mnoho předchozích.

Jenže do školy nikdy nedorazila.

Nejdřív si okolí myslelo, že by mohlo jít o útěk nebo dobrovolné zmizení. Postupně se ale začalo ukazovat, že situace je mnohem vážnější. Rozběhlo se rozsáhlé pátrání, do kterého se zapojily desítky policistů, hasiči, dobrovolníci i speciálně vycvičení psi. Prohledávaly se lesy, opuštěné objekty, okolí domova i další vytipovaná místa. Po dívce ale nebyla jediná stopa.

Vyšetřovatelé postupně začali zaměřovat pozornost na nejbližší okolí rodiny. Podezření padlo především na partnera matky Otakara S., který s rodinou žil. Jeho výpovědi obsahovaly rozpory a kriminalistům postupně přestával dávat smysl časový sled událostí.

Policie pracovala s verzí, že Michaela vůbec neodešla do školy a zemřela už v bytě nebo krátce poté. Podle obžaloby měl muž po hádce dívku usmrtit a následně tělo ukrýt na dosud neznámém místě. Případ ale měl jednu mimořádně neobvyklou okolnost. Přestože policie provedla rozsáhlé pátrání a pracovala s množstvím nepřímých důkazů, tělo Michaely se nikdy nepodařilo najít.

Právě absence těla komplikovala celý soudní proces. Nevlastní otec byl však odsouzen za vraždu a ve vězení spáchal sebevraždu. Ani po vynesení rozsudku ale případ nezískal úplnou tečku. Rodina dodnes neví, kde Michaela skutečně skončila. Neexistuje hrob ani místo posledního odpočinku.

Ztráta dítěte je to nejhorší, co se rodičům může stát, ale nejistota a nezodpovězené otázky tragédii ještě umocňují.