Vyměřili mi důchod 22 300 Kč. Jsem nepříčetná, z toho se přece nedá žít
Foto: pexels
5 min
Celý život jsem pracovala, platila odvody a těšila se, že si v důchodu konečně odpočinu. Pak mi přišlo rozhodnutí – 22 300 korun měsíčně. Zírala jsem na tu částku a říkala si: To nemůže být pravda. Jak z toho mám zaplatit hypotéku, léky, energie? Najednou jsem se z pracující ženy stala důchodkyní, která musí počítat každou korunu.
Reklama
Rozhodnutí o přiznání důchodu mi přišlo v úterý dopoledne. Pamatuju si to přesně, protože jsem zrovna vařila oběd a v rádiu hráli Karla Gotta. Otevřela jsem obálku a tam to bylo – 22 300 Kč měsíčně. Sedla jsem si ke stolu a několik minut jsem jen civěla na to číslo.
Pracovala jsem pětatřicet let jako účetní, nikdy jsem nebyla na nemocenské déle než týden, platila jsem všechno, co se platit mělo. A teď tohle. V hlavě mi začaly běžet výpočty: hypotéka 18 tisíc, energie 6 tisíc v zimě, léky na tlak a štítnou žlázu 2 500, jídlo, benzín… Ruce se mi třásly.
První šok a popření reality
Zavolala jsem na důchodovou správu ještě ten den odpoledne. Chtěla jsem vědět, jestli se náhodou nespletli. Paní na telefonu byla milá, ale věcná. „Paní Nováková, výpočet je správný. Vychází z vašich odpracovaných let a průměrné mzdy.
Jenže já jsem přece měla slušný plat! Posledních deset let jsem brala kolem padesáti tisíc hrubého. Jak je možné, že důchod je skoro o polovinu nižší? Vysvětlovala mi něco o redukčních hranicích, o tom, že se nezapočítává celá mzda, ale jen její část. Nedávalo mi to smysl. Vlastně mi to smysl dávat nechtělo.
Večer jsem seděla v obýváku a brečela. Manžel už nežije šest let, děti mají svoje rodiny a starosti. Najednou jsem se cítila strašně sama a hlavně – strašně hloupá. Jak jsem mohla být tak naivní a nevědět, co mě čeká?
Když realita začne dýchat za krk
První měsíc v důchodu byl zvláštní. Ráno jsem se budila a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nemusím do práce. Mělo to být osvobozující. Místo toho mě svíral žaludek pokaždé, když jsem otevřela peněženku.
Začala jsem si psát seznam všech výdajů. Úplně všech. Zjistila jsem, že jsem měsíčně utrácela skoro deset tisíc navíc za věci, které jsem považovala za samozřejmé. Dvakrát týdně oběd v restauraci s kolegyněmi (to už neplatilo), kadeřník každý měsíc, nové boty, když se mi nějaké líbily, dárky pro vnoučata…
Poprvé v životě jsem musela říct vnučce, že jí k narozeninám nemůžu dát tisícovku jako obvykle. Dala jsem jí pět set a upekla dort. Viděla jsem v jejích očích zklamání a nenáviděla jsem se za to.
Hypotéka mi zbývala ještě na čtyři roky. Osmnáct tisíc měsíčně. Banka mi nabídla prodloužení splatnosti, ale to by znamenalo zaplatit ještě víc na úrocích. Zvažovala jsem, jestli byt neprodat a nepřestěhovat se do menšího. Ale to byl můj domov. Tady jsem vychovala děti, tady jsem žila s manželem. Nemohla jsem.
Hledání východiska bez rad z internetu
Jednou v noci, když jsem nemohla spát, jsem si vzala tužku a papír. Napsala jsem si všechno, co umím. Účetnictví – jasně, ale kdo by chtěl šedesátiletou účetní na částečný úvazek? Pak mi ale došlo, že znám spoustu malých podnikatelů z okolí, kteří si dělají účetnictví sami a dělají v tom chyby.
Druhý den jsem obešla tři živnostníky v našem městečku. Nabídla jsem jim, že jim budu dělat základní účetnictví a daně za pět tisíc měsíčně od každého. Dva souhlasili hned, třetí se ozval za týden. Najednou jsem měla patnáct tisíc navíc.
Nebylo to ono, pořád mi to nevycházelo. Ale aspoň jsem se nadechla. Začala jsem šetřit jinak než dřív. Ne že bych si odepírala jídlo – to ne. Ale zjistila jsem, že nakupovat jednou týdně se seznamem je levnější než chodit do obchodu každý den. Že si můžu sama obarvit vlasy za dvě stě korun místo chození ke kadeřníkovi za tisícovku.
Malé vítězství a velké prozření
Po půl roce jsem měla systém. Účetnictví pro tři klienty, občas hlídání vnoučat za drobné od sousedky, která pracuje na směny, úsporný režim ve všem. Hypotéku jsem platila, na léky mi zbývalo, dokonce jsem si mohla dovolit občas kino.
Ale pořád to nebylo ono. Pořád jsem počítala každou korunu. Pořád jsem se budila s tím nepříjemným pocitem v břiše, že to visí na vlásku. Že když se pokazí auto nebo mi vyskočí zuby, jsem v háji.
Jednou mi syn řekl: „Mami, proč sis nenechala poradit, než jsi šla do důchodu? Mohla sis třeba předtím přivydělávat, a tím si zvýšit průměr.
Měl pravdu. Jenže kdo o tom takhle přemýšlí, když je mu padesát? Člověk si myslí, že má čas. Že se o něj systém postará. Že přece celý život platil a teď mu to stát vrátí.
Co mi zbylo
Dneska, po dvou letech v důchodu, žiju jinak, než jsem si představovala. Nejsem na dovolené u moře, nechodím s kamarádkami na výlety, nekupuju si nové oblečení, když se mi zachce. Ale zvládám to. Nějak.
Občas se na sebe zlobím, že jsem nebyla prozíravější. Že jsem si víc nešetřila, když jsem mohla. Že jsem nevěděla, jak funguje důchodový systém. Ale pak si řeknu, že jsem udělala, co jsem mohla s tím, co jsem měla.
Ta částka 22 300 Kč pořád není dost. Asi nikdy nebude. Ale naučila jsem se s ní žít. Naučila jsem se, že důstojnost není o tom, kolik máš peněz, ale o tom, že se nevzdáš. Že najdeš způsob.
Jen bych chtěla, aby to věděly i jiné ženy. Že důchod není automatický happy end. Že je potřeba se připravit. Že stát vám dá, co musí, ale ne to, co potřebujete.
A že 42 tisíc zní jako slušná částka, dokud nezačnete počítat.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
