Adamov má pověst nejošklivějšího města v Česku. Proč tu lidé zůstávají?

Na první pohled působí jako omyl urbanistů. Paneláky natlačené do úzkého údolí, tovární komíny a minimum historických památek. Adamov si vysloužil nelichotivou pověst nejošklivějšího města v Česku. Přesto má něco, kvůli čemu se odtud lidem překvapivě nechce odcházet.

Město, které internet nemá rád

Stačí zadat do internetového vyhledávače spojení „nejošklivější město v Česku“ a mezi prvními výsledky se téměř pravidelně objeví Adamov. Na sociálních sítích i diskusních fórech se o něm mluví jako o betonové džungli uprostřed lesů, o městě bez duše nebo o místě, které připomíná kulisy postapokalyptického filmu. Někdo v žertu poznamená, že kdyby paneláky měly vlastní hlavní město, bylo by to právě tady.

Je to samozřejmě nadsázka. Jenže Adamov opravdu působí na první pohled zvláštně. Zatímco většina českých měst láká na historická náměstí, kostely, měšťanské domy nebo romantické uličky, tady návštěvníka přivítají vysoké panelové domy vystavěné ve strmém údolí řeky Svitavy. Město jako by se tísnilo mezi skalami a lesy, bez prostoru k nadechnutí.

A právě ten kontrast je možná tím největším paradoxem. Jen pár minut chůze od paneláků začíná jedna z nejkrásnějších krajin v republice – Moravský kras.

Zrodilo se z továrny, ne z náměstí

Adamov totiž nikdy nevznikal jako klasické město. Jeho příběh je především příběhem průmyslu.

Už v 18. století zde vznikly železářské hamry, které později přerostly ve významné strojírenské závody. Největší rozmach přišel během 19. století, kdy se zde vyráběly stroje, mostní konstrukce i zařízení pro průmysl. Továrna dala práci tisícům lidí a postupně určovala podobu celého města.

Po druhé světové válce přišel další zlom. Československo potřebovalo rychle zajistit bydlení pro zaměstnance rozrůstajících se závodů. Jenže v úzkém údolí nebylo místo. Řešení bylo jednoduché – stavět do výšky. Během několika let tak vyrostly desítky panelových domů, které dodnes tvoří charakteristickou siluetu Adamova. To, co mělo být praktické, se postupem času stalo symbolem města. A také důvodem, proč si vysloužilo tolik posměšků.

Panelák na paneláku. A kam zmizelo centrum?

Mnoho návštěvníků překvapí, že Adamov vlastně nemá klasické historické centrum. Nenajdete zde rozlehlé náměstí s radnicí, kavárnami ani řadou měšťanských domů, jak jsme zvyklí z jiných českých měst.

Život se odehrává mezi paneláky, obchody, autobusovými zastávkami a bývalým průmyslovým areálem. Domy se šplhají po svazích tak vysoko, že někteří obyvatelé mají z oken nádherný výhled do korun stromů, zatímco jiní se dívají přímo na další panelák.

Při pohledu z okolních kopců působí Adamov skoro jako stavebnice z betonu zasazená do zeleného kaňonu. Právě odtud vznikají fotografie, které se pravidelně objevují v internetových anketách o nejméně pohledná česká města.

Když beton obklopují přírodní divy

Na Adamovu je ale něco fascinujícího. Stačí ujít několik stovek metrů a člověk se ocitne v úplně jiném světě. Město leží doslova na prahu Moravského krasu – největší krasové oblasti v České republice. Nedaleko se nacházejí slavné jeskyně, hluboké lesy, skalní vyhlídky i turistické stezky, které každoročně přitahují statisíce návštěvníků.

Zatímco jiná města musí za přírodou dojíždět, obyvatelé Adamova ji mají téměř za domem. Ranní běh lesem, víkendová procházka ke skalám nebo cyklovýlet údolím Svitavy jsou zde naprostou samozřejmostí. A právě tady se ukazuje, že internetové přezdívky zachycují jen polovinu pravdy.

Proč odtud lidé neodcházejí?

Kdyby byl Adamov opravdu tak strašným místem, jak se někdy píše, dávno by se vylidnil. Jenže to se neděje. Mnoho místních sice své město kritizuje. Sami si z něj dělají legraci a přiznávají, že architektonicky nejde o žádnou krásku. Když ale přijde řeč na stěhování, často jen pokrčí rameny. Mají zde rodiny, přátele, práci a hlavně neuvěřitelný klid. Brno je vzdálené jen několik desítek minut vlakem, přesto se večer vracejí do města, kde místo dopravního hluku slyší zpěv ptáků a šumění lesa.

Adamov navíc nabízí něco, co velká města pomalu ztrácejí – sousedské vztahy. Lidé se znají, zdraví se a mají pocit, že sem patří.

Nejošklivější? Nebo jen nepochopené?

Architekti často upozorňují, že Adamov není ošklivý proto, že by byl špatně navržený. Vznikal v době, kdy byla hlavní prioritou funkčnost. Potřeboval rychle ubytovat tisíce zaměstnanců a nikdo tehdy neřešil, zda budou panelové domy jednou působit esteticky. Jižní město v Praze také nepůsobí jako vrchol moderní architektury, ale každému, kdo tam v dobách naprostého nedostatku bytů dostal dostupné bydlení, bylo jedno, že žije v betonovém labyrintu.

Dnes se na město díváme úplně jinou optikou. Požadujeme malebná náměstí, kavárny, historické fasády a romantické uličky. Adamov nic z toho nenabízí. Nabízí ale praktičnost. Nesnaží se být něčím, čím nikdy nebyl.

Město, které si dělá legraci samo ze sebe

Adamov se s nelichotivou pověstí naučil žít. Místní si často z internetových žebříčků utahují stejně jako jejich autoři. Dobře vědí, že na pohled není jejich město turistický ráj. Jenže také vědí něco, co turista během hodinové návštěvy nepozná.

Že z panelákového sídliště se za deset minut dostanete do hlubokých bukových lesů. Že ráno můžete cestou do práce potkat srnku. Že děti vyrůstají mezi přírodou a že večerní výhled na osvětlené domy rozeseté po svazích má své zvláštní kouzlo.

Adamov zřejmě nikdy nebude vyhrávat soutěže o nejkrásnější české město. Na to je příliš syrový, příliš průmyslový a příliš svůj.

Podívejte se, že to s Adamovem není tak zlé a možná je půvabnější, než některé části Prahy!!

Možná si ale zaslouží jiný titul. Ne jako nejošklivější město Česka, ale jako město, které dokazuje, že první dojem nemusí být ten správný. Protože pod vrstvou betonu se skrývá místo, které si jeho obyvatelé navzdory všem posměškům stále vybírají za svůj domov.