Když Prince zastavil vlastní album: Příběh vzácného CD, které mělo skončit ve skartovačce
Foto: Pixabay
více než 5 min
V listopadu 1987 stál Prince před rozhodnutím, které změnilo hudební historii. Týden před oficiálním vydáním zastavil distribuci alba The Black Album a nařídil zničit všechny vyrobené kopie. Málokdo ví, že několik CD nosičů uniklo – a dnes se prodávají za statisíce.
Reklama
Představte si, že vytvoříte dílo, pošlete ho do výroby, rozešlete recenzní kopie – a těsně před vydáním to celé zastavíte. Přesně to udělal Prince v listopadu 1987. Album The Black Album mělo vyjít 8. prosince, propagační materiály už kolovala mezi novináři a rádiovými stanicemi. Pak přišel telefonát do Warner Bros. Records: „Stáhněte to. Okamžitě.“
Co následovalo, byla bezprecedentní akce. Vydavatelství muselo svolat všechny rozeslané kopie zpět a zničit je. Jenže v roce 1987 už bylo CD médium relativně nové a drahé – promo série obsahovala převážně vinylové desky, CD kopií bylo vyrobeno pouze několik set kusů. A ne všechny se podařilo získat zpět.
Tajemství, které přežilo
Dnes se na aukčních síních objevují exempláře, které unikly zničení. Jejich cena? Mezi 100 000 až 350 000 korunami. Záleží na stavu, kompletnosti obalu a především na jedné klíčové věci: prokazatelné autenticitě.
Specializované aukční domy jako Heritage Auctions nebo Julien’s Auctions mají vypracované protokoly pro ověřování takových rarit. Kontrolují matriční kódy vyražené do vnitřního kruhu disku – ty se u původních lisů z roku 1987 liší od pozdějšího oficiálního vydání z roku 1994. Zkoumají typ použitého polykarbonátu, kvalitu tisku na povrchu disku, dokonce chemické složení reflexní vrstvy.
„Viděl jsem kopii, která měla všechny správné znaky – matriční číslo, originální obal, dokonce i doprovodný dopis z Warner Bros.,“ vzpomíná dlouholetý sběratel Princeových rarit Michael Howe. „Ale chyběla distribučního razítka. To byla červená vlajka. Ukázalo se, že jde o bootleg z devadesátek.“
Právě absence standardní distribuční historie dělá z autentifikace detektivní práci. Původní CD kopie nikdy neprošly běžnými distribučními kanály – byly určeny výhradně pro interní potřeby vydavatelství a vybrané recenzenty. Nemají sériová čísla, která by odpovídala běžným katalogům Warner Bros.
Proč Prince řekl ne
Důvod stažení alba zůstává částečně zahalený tajemstvím. Oficiální verze mluví o Princeově duchovní proměně – údajně měl po požití extáze na koncertě v Los Angeles vizi, která ho přesvědčila, že album je „příliš temné“ a „zlé“. Album skutečně obsahovalo syrovější, explicitnější texty než jeho předchozí práce.
Ale existuje i pragmatičtější vysvětlení. Prince právě dokončoval jiné album, Lovesexy, které považoval za umělecky hodnotnější. The Black Album mělo vyjít bez jeho jména na obalu – jen černý disk v černém obalu. Možná si to rozmyslel.
Kauza každopádně změnila interní procesy ve Warner Bros. Vydavatelství začalo přísnější kontrolovat distribuci propagačních materiálů a vyžadovalo písemné potvrzení od umělců ještě těsněji před zahájením výroby. Ztráta z celé akce se odhadovala na stovky tisíc dolarů – zničené nosiče, zrušené objednávky, vrácené zálohy distributorům.
Bootlegy versus originály
Ironií osudu se The Black Album stalo jedním z nejpirátštějších alb osmdesátých let. Kopie z promo CD a vinylů se rozmnožovaly, kvalita se postupně zhoršovala, ale poptávka rostla. Když Prince nakonec povolil oficiální vydání v roce 1994 – limitovanou edici určenou k potlačení bootlegů – bylo už pozdě.
Zvukový master z roku 1994 je podle odborných analýz identický s původními promo verzemi z roku 1987. Rozdíl je v kvalitě lisu, obalu a právě oněch matričních kódech. Sběratelé proto rozlišují tři kategorie: původní promo CD z 1987 (extrémně vzácné), oficiální vydání z 1994 (limitované, ale dostupnější) a bootlegy různé kvality (nejčastější).
Jak poznat originál? Kromě matričních kódů je klíčový typ obalu. Původní promo kopie měly jednoduché černé kartónové obaly s minimalistickým potiskem a nálepkou Warner Bros. Bootlegy často používaly xeroxované kopie tohoto designu, ale papír měl jinou gramáž a tisk nižší rozlišení.
Právní šedá zóna
Zajímavá je pozice Princeovy pozůstalosti. Umělec sám album nikdy neschválil k vydání v roce 1987 – právně vzato jde o neoprávněně distribuovaný materiál. Přesto pozůstalost proti prodeji těchto historických kusů aktivně nevystupuje.
Důvod je pragmatický: jde o omezený počet fyzických nosičů s historickou hodnotou. Nejsou to nové kopie, které by konkurovaly oficiálním vydáním. Spíše muzejní exponáty, které dokumentují zajímavou kapitolu Princeovy kariéry. Pozůstalost se soustředí na potírání nelegálních digitálních kopií a neautorizovaných reedic.
Cena konkrétního kusu závisí na několika faktorech. Kompletní exemplář s původním obalem může dosáhnout až 350 000 Kč. Samotný disk bez obalu klesne na polovinu. Rozhodující je také stav – CD z osmdesátek často trpí takzvaným „disc rot“, degradací reflexní vrstvy, která časem znemožní přehrávání.
„Koupil jsem kopii za 4 000 dolarů v roce 2015,“ říká sběratel James Chen. „Dnes by měla hodnotu dvojnásobnou. Ale nekupoval jsem ji jako investici. Je to kus hudební historie – okamžik, kdy umělec řekl ne vlastnímu úspěchu.“
A možná právě v tom tkví skutečná hodnota těchto disků. Nejsou to jen vzácné sběratelské předměty. Jsou to fyzické důkazy umělcovy integrity – rozhodnutí, které dnes, v éře neustálého zveřejňování a sdílení, působí téměř nepochopitelně. Prince měl hotové album, zajištěnou distribuci, potenciální komerční úspěch. A zahodil to.
The Black Album nakonec vyšlo oficiálně, stalo se kultovní nahrávkou, bootlegy kolují dodnes. Ale těch několik set CD z listopadu 1987 zůstává připomínkou chvíle, kdy hudebník věřil, že některé věci prostě nemají vyjít na světlo. I když už byly ve výrobě.
