Dřevěné figurky měly odrážet ideály socialistické společnosti. Dnes jsou sběratelským artiklem

V šuplíku u babičky ležely roky bez povšimnutí. Malé dřevěné postavičky s kulatými hlavami a naivně namalovanými obličeji – traktorista s červenou čepicí, údernice s lopatou, muzikant s harmonikou. Kdo by řekl, že právě tyto zdánlivě banální suvenýry z dob normalizace dnes hýbou sběratelským trhem a dosahují cen, které konkurují tradičnímu umění.

Když se před několika lety na brněnské aukci prodala kompletní série dvanácti figurek z produkce ÚLUV za bezmála čtyřicet tisíc korun, mnozí si protírali oči. Jenže to byl teprve začátek. Dnes se podobné sety běžně pohybují v desítkách tisíc a raritní kusy lámou rekordy. Co se vlastně stalo?

Když ideologie potkala řemeslo

Příběh těchto figurek je paradoxní od samého počátku. Komunistický režim požadoval, aby i hračky a dekorativní předměty odrážely ideály socialistické společnosti. Měli jsme mít traktoristy místo kovbojů, úderníky místo rytířů. Jenže něco se pokazilo – nebo spíš povedlo.

Řemeslníci z družstev jako ÚLUV či Krásná jizba dostali zadání, ale způsob provedení zůstal z velké části na nich. A právě tady vznikla ona zvláštní alchymie. Místo strojové propagandy vytvořili něco hluboce lidského – figurky s nadsázkou, humorem a nezaměnitelnou stylizací, která dnes fascinuje sběratele po celém světě.

Přečtěte si také

HOSPODSKÝ KVÍZ: Co frčelo v roce 2000

9. 7. 2026

Anatomie sběratelské hodnoty

Co přesně rozhoduje o tom, zda figurka stojí stokorunu nebo deset tisíc? Pravidla jsou překvapivě jasná, i když jejich aplikace vyžaduje zkušené oko.

Kompletnost série je klíčová. Jednotlivá figurka může být zajímavá, ale teprve ucelený set – všech dvanáct hudebníků, kompletní sportovní družstvo – násobí hodnotu exponenciálně. Problém je, že za šedesát let se série rozpadly do různých domácností a jejich opětovné sestavení připomíná skládání puzzle bez předlohy.

Stav hraje klíčovou roli. Odřená barva, praskliny ve dřevě nebo chybějící drobné prvky – to vše sráží cenu dramaticky dolů. Paradoxně však příliš dokonalý stav může vzbudit podezření. Figurky staré šedesát let prostě nesou stopy času a právě ta správná patina svědčí o autenticitě.

A pak je tu otázka původu. Figurky z Krásné jizby, která spolupracovala s předními československými designéry, dosahují vyšších cen než anonymní produkce menších družstev. Jenže právě tady začíná detektivní práce – většina figurek totiž není nijak značená.

Jak poznat originál od padělku

S rostoucími cenami přicházejí i pokusy o napodobeniny. Jak se bránit? Odborníci doporučují zaměřit se na detaily, které se těžko falšují.

Důležité jsou i barvy a laky. Tehdejší produkce používala specifické pigmenty, které dnes nejsou běžně dostupné. Odstíny červené, modré nebo zelené mají charakteristický tón, který se liší od současných barev. A pak je tu samotná kresba obličejů – každé družstvo mělo svůj rukopis, své proporce, svůj způsob malování očí a úst.

Přečtěte si také

Nakoupíte levněji a omezíte plýtvání. Obchody se zachráněnými potravinami získávají na oblibě

9. 7. 2026

Od kýče k investici

Ještě před patnácti lety by vás za sbírání těchto figurek považovali přinejlepším za podivína. Označení „recesistický kýč“ bylo běžné a na bleších trzích se daly koupit za pár korun. Co způsobilo tak dramatický obrat?

Částečně jde o přirozenou vlnu nostalgie – generace, která s těmito figurkami vyrůstala, dnes dosáhla věku a finančních možností, kdy může investovat do vzpomínek. Ale je tu i něco víc. Mladší sběratelé, kteří socialismus nezažili, v nich objevují autentickou retro estetiku, která se nedá napodobit. V době, kdy je vše designované a přehlazené, mají tyto naivní postavičky zvláštní sílu.

A pak je tu mezinárodní rozměr. Zahraniční sběratelé, především z Německa a Skandinávie, objevili východoevropský design jako dosud neprobádané teritorium. Pro ně jsou tyto figurky exotické artefakty z jiného světa – a jsou ochotni za ně platit odpovídající ceny.

Co chybí a co pomáhá

Původní balení je samozřejmě bonusem. Krabička s dobovým potiskem, případně průvodní dokumentace, může navýšit cenu o desítky procent. Ale není to podmínka – většina figurek se ostatně prodávala volně, bez speciálního obalu, a sběratelé to vědí.

Zajímavou kapitolou jsou exportní série. Podniky zahraničního obchodu jako Artia vyvážely československé výrobky na Západ, a tyto kusy někdy podléhaly přísnější kontrole kvality. Občas měly i odlišné motivy, přizpůsobené zahraničnímu vkusu. Dnes jsou tyto „exportní raritky“ zvláště ceněné – jednak pro svou kvalitu, jednak proto, že se na domácí trh nikdy nedostaly a jsou tedy vzácnější.

Poklad na půdě?

Než příště vyhodíte starou krabici z půdy nebo sklepa, možná stojí za to se podívat pozorněji. Ne každá dřevěná figurka je poklad – ale některé rozhodně ano. A i kdyby ne, jsou to fascinující svědkové doby, kdy se i v šedi normalizace rodilo něco originálního.

Možná je na čase přestat se za ně stydět a začít je vnímat jako to, čím skutečně jsou – unikátní doklad materiální kultury, která už nikdy nevznikne. A jestli se k tomu přidá i finanční zhodnocení? Tím lépe.