Ecce homo Homolka nabízí nadčasový pohled na rodinné vztahy: Silné herecké výkony dodávají příběhu autenticitu

Název „Hle, člověk“ (v latině Ecce homo) je geniálně zvolený sarkasmus. Režisér nám neukazuje člověka v jeho velikosti, ale v jeho neuvěřitelné každodenní malosti. Celý film je postaven na detailech, které známe všichni: hašteření o hlouposti, citové vydírání u oběda a snaha urvat si pro sebe kousek toho pověstného „klidu“.

Jedna zkažená neděle

Děj filmu je záměrně banální, protože v banalitě se Homolkovi cítí nejlépe. Celá rodina – tedy děda, babi, jejich syn Ludva, snacha Heduš a vnoučata-dvojčata – vyráží v neděli do lesa. Cíl je jasný: užít si přírodu, vyvětrat se a být „slušnou rodinou“. Jenže stačí jeden vzdálený výkřik o pomoc, aby se ukázalo, jak křehká je jejich solidarita. Místo pomoci volí Homolkovi kolektivní útěk do bezpečí svého bytu.

Zbytek filmu se odehrává v kulisách jejich pražského bytu. Sledujeme nedělní odpoledne vyplněné jídlem, sledováním fotbalu v televizi, pokusy o „kulturní vyžití“ v podobě tance a nekonečným proudem malicherných sporů.

Obsazení, které definovalo generaci

Úspěch filmu stojí a padá s neuvěřitelným hereckým obsazením. Papoušek dokázal zkombinovat naprosté neherce s profesionály takovým způsobem, že výsledek působí jako dokumentární sonda.

• Josef Šebánek (Děda): Původní profesí řidič náklaďáku se stal ikonou. Jeho děda je prototypem chlapa, který už chce mít od všeho pokoj, miluje své pivo a občas vypustí moudro, které tne do živého. Šebánkova přirozenost je v českém filmu nepřekonatelná.
• Marie Motlová (Babi): Její postava je motorem rodinné manipulace. Je to ta „hodná“ babička, která ale svým neustálým servisem a starostlivostí drží všechny ostatní v šachu a v pocitu viny.
• Helena Růžičková (Heduš): Předvedla zde životní výkon. Její Heduš je plná nenaplněných snů, mindráků z nadváhy a touhy po „lepším“ životě, kterou si vybíjí na svém manželovi.
• František Husák (Ludva): Ztělesnil postavu podpantofláka, který rezignoval na jakýkoli vlastní názor a raději se utápí v pasivitě před televizní obrazovkou.
• Petr a Matěj Formanovi: Jako malá dvojčata jsou tichými pozorovateli chaosu dospělých a do filmu vnášejí prvek nevinnosti, která je v tomto prostředí postupně dusena.

Proč nás Homolkovi stále fascinují?

Kouzlo Ecce homo Homolka spočívá v tom, že je to film o nás všech. Papoušek se svými kolegy Formanem a Passerem vypiloval styl, kterému se říká „estetika trapnosti“. Smějeme se postavám, jak se snaží tančit balet v malém obýváku, nebo jak se hádají o to, kdo víc pracuje, ale v hloubi duše cítíme mrazení, protože v jejich hlasech slyšíme své příbuzné, sousedy nebo sami sebe.

Důležitým prvkem je i dobový kontext. Film vznikl krátce po srpnu 1968, v době, kdy československá společnost upadala do letargie normalizace. Homolkovi se svými malými radostmi a velkým sobectvím byli přesným obrazem tehdejší reality – lidé se stahovali do soukromí, na chalupy a do svých bytů, kde sice nebyli svobodní, ale měli své jisté pivo a „klid“.

Film je natočen s neuvěřitelným citem pro dialog. Postavy se neustále překřikují, mluví jeden přes druhého, opakují prázdné fráze a ve skutečnosti si nemají co říct. Tato komunikační prázdnota je jedním z hlavních témat snímku. Navíc černobílý obraz kameramana Jozefa Ort-Šnepa dodává scénám na autentičnosti a jisté syrovosti.

Nadčasovost české malosti

I když se od šedesátých let změnily kulisy – místo černobílých televizí máme ploché obrazovky a místo Trabantů moderní SUV – mentalita Homolkových se zdá být nesmrtelná. Stále řešíme stejné konflikty mezi generacemi, stále se snažíme „mít se dobře“ na úkor hlubších hodnot a stále máme tendenci zavírat oči před problémy, které se nás přímo netýkají.

Film Ecce homo Homolka (1969) ve středu 15. dubna v 18:10  na Nova Cinema.