Sousedka neustále zamykala společný balkon, abych tam nemohl. Vytrestal jsem ji, že mě teď obchází obloukem
Foto: Pexels
4 min
Nikdy bych nevěřil, že se dospělý člověk může několik měsíců hádat kvůli jednomu balkonu. Nešlo o žádné strategické území. Ani o kus pozemku, na kterém vytryskla ropa. Byl to jenom obyčejný starý balkon.
Reklama
Nikdy bych nevěřil, že se dospělý člověk může několik měsíců hádat kvůli jednomu balkonu.
Bydlím ve starším činžáku už pěknou řádku let. Na našem patře jsou jen dva byty a mezi nimi malý společný balkon. Nic luxusního. Občas tam vyvětrám peřinu nebo si tam ráno stoupnu s hrnkem kávy.
Pak se vedle nastěhovala nová sousedka.
Balkon si přivlastnila během týdne
Ze začátku byla milá. Usmívala se, zdravila a tvrdila, jak se těší na klidné sousedské vztahy.
Ten klid vydržel asi týden.
Jednoho slunečného odpoledne jsem se rozhodl, že si dám na balkoně pivo. Klika ani nehnula.
A pak jsem to uviděl. Zbrusu nový, nablýskaný visací zámek.
Balkon přitom nikdy nikdo nezamykal. Nikdo tam neskladoval cennosti, které by stály za ukradení. Můj bývalý soused těch pár metrů čtverečních využíval podobně jako já. Občas se tam „vyvětral“ nebo si tam pověsil ručníky.
Zazvonil jsem na sousedku.
„Vy jste zamkla balkon?“ zeptal jsem se přímo.
„Samozřejmě,“ odpověděla bez okolků. „Mám tam prádlo, teď tam nemůžete.“
„Vždyť je ten balkon společný,“ namítal jsem.
„Ale teď tam mám prádlo já.“
To byla celá její argumentace.
Slušnost nezabírala
Prádlo už muselo být třikrát suché, ale balkon byl stále zamčený. Prostě ho za sebou zamykala pokaždé, když ho využila.
Nejdřív jsem to zkoušel po dobrém. Poprosil jsem ji jednou. Pak podruhé. Pak asi popáté.
Pokaždé jsem slyšel něco ve stylu: „Já tam mám svoje věci.“
Nakonec mě uzemnila slovy: „Stejně tam skoro nechodíte.“
To mě pobavilo nejvíc. Jak mohla vědět, že tam skoro nechodím, když mě tam sama nepouštěla?
Po několika měsících jsem si připadal jako návštěvník ve vlastním domě.
Napadl mě malý experiment
Jednoho dne jsem se na ten její visací zámek díval a říkal si, že je vlastně docela zajímavé, jak snadno člověk pochopí problém, když ho zažije na vlastní kůži.
A tak jsem vedle jejího zámku přidal ještě jeden.
Svůj.
Dveře byly najednou zamčené dvakrát.
Neprošel jsem já.
A neprošla ani ona.
Musím přiznat, že jsem si k tomu uvařil kávu a čekal, jak dlouho potrvá, než zazvoní.
Vydržela to necelou hodinu.
Najednou to byl obrovský problém
„Co to má znamenat?“ spustila hned mezi dveřmi. „Nemůžu na balkon!“
„No vidíte. Já taky nemohl několik měsíců,“ odpověděl jsem.
Chvíli bylo ticho.
Pak jsme se oba začali překřikovat.
Nakonec dorazil předseda společenství vlastníků, protože nás slyšel snad celý dům.
Podíval se na dva visací zámky, zakroutil hlavou a prohlásil:
„Tak pánové… vlastně paní a pane… takhle by to nešlo.“
Balkon je dnes zase společný
Řešení bylo jednoduché.
Oba zámky šly dolů.
Předseda jasně řekl, že společný balkon není soukromá zahrada ani jednoho z nás a nikdo si na něj nemůže dělat výhradní nárok.
Od té doby zůstávají dveře zase odemčené.
Sousedka mě sice od té doby zdraví jen velmi opatrně a většinou mě raději obejde o pár metrů větším obloukem, ale balkon už nezamyká.
A já jsem si z celé té historie odnesl jedno ponaučení.
Někdy nestačí lidem vysvětlovat, jak se cítíte. Někdy to musí zažít sami.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
