Praprababička Karla IV. ukrývala takové tajemství, že ji prapraděd zavrhnul. Dodnes slýcháme její skučení
Foto: Black Jarab / Shutterstock
Zatímco zakladatelkou rodu Přemyslovců byla vědma a čarodějnice, podle všeho ale smrtelná žena Libuše, Lucemburkové svůj rod odvozovali od jejich tajemné pramáti.
Byla to víla, která se ještě ke všemu s oblibou proměňovala v hada nebo rybu. Nedělala to schválně, ale někdo ji proklel a od pasu dolů bývala studenokrevným tvorem jen každou sobotu. Jmenovala se Meluzína, a když ji zrovna nepokrývaly šupiny, tak byla velmi pohledná, což způsobilo, že se do ní na lovu zamiloval urozený rytíř Raymondin z Lusignanu a brzy z toho byla svatba.
Maskované proměny
Meluzína ovšem své prokletí manželovi zatajila. Proměny maskovala sobotními pobyty v lázni, a tak spolu žili nějaký čas docela spokojeně. Zplodili spoustu dětí, které se pak rozběhly po světě zakládat panovnické dynastie. Po čase ale rytíř na manželčiny proměny přišel, a protože se mu zoofilie zřejmě příčila, tak ji vypudil, jak se dozvídáme v knize Jana A. Nováka.
Donjon de Niort: Meluzína v sochařství. Fotka od Chatsam / Wikimedia Commons
Dodnes kolem nás
Meluzína od té doby létá v povětří a žalostně skučí v komínech. Její potomci prý zdědili některé nadpřirozené schopnosti, což jim jejich úsilí vetřít se do královských rodů značně usnadňovalo.
Působivý příběh…
Podle autora knihy je to příběh působivý, zdánlivě přicházející z mlhy prastarých časů a upomínající antické mýty i artušovské legendy (Meluzína ostatně měla být sestrou Artušovy nevlastní sestry kouzelnice Morgany).
…na objednávku…
Ve skutečnosti je však mnohem mladší než zakladatelská legenda Přemyslovců o vědmě Libuši – a ještě ke všemu vznikl uměle na objednávku z důvodů v podstatě politických. Podle Nováka jej teprve ve 14. století sepsal francouzský knihař a spisovatel Jan z Arrasu podle zadání tehdejších příslušníků lucemburského, valoiského a lusignanského rodu.
…jenž se uchytil i v legendách
Právě ten poslední prý dal povětrné víle jméno Mere de Lusignan, Matka Lusignanů, a z toho se stala Meluzína. Obratně sepsaný příběh však zlidověl a začal žít svým vlastním životem – je zřejmě také inspirací českých legend o Bílé paní na mnoha hradech.