Díky strašlivé tragédii máme přesně zaznamenané osudy lidí v okolí starověké Neapole. Nálezy v Pompejích nás dojímají dodnes
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
4 min
Pompeje, město pohřbené pod nánosem prachu, sazí a lávy. Zůstalo prakticky neporušené – tak, jak najednou před 2000 lety zaniklo.
Reklama
Po erupci Vesuvu zahynulo v Pompejích asi dva tisíce lidí a město bylo téměř stejně dlouho opuštěné. Když skupina badatelů v roce 1748 místo znovu objevila, s překvapením zjistila, že pod silnou vrstvou prachu a trosek jsou Pompeje z větší části neporušené. Budovy, artefakty a kostry, které v pohřbeném městě zůstaly, nám poskytly mnoho informací o každodenním životě ve starověkém světě.
Pompeje pohřbené zaživa
Pompeje, kvetoucí letovisko jižně od starověkého Říma, se rozkládaly na pobřeží Itálie ve stínu aktivní sopky Vesuv. Její nejslavnější erupce se odehrála v roce 79 n. l., kdy pohřbila město Pompeje pod hustým příkrovem sopečného popela. Prach se „rozléval po zemi“ jako povodeň, napsal jeden ze svědků, a zahalil město do tmy„... podobné černi zavřených a neosvětlených místností“.
Jak Pompeje vypadaly
Na přelomu 1. a 2. století n. l. byly Pompeje, ležící asi 8 km od Vesuvu, kvetoucím letoviskem nejvýznamnějších občanů Římské říše. Dlážděné ulice lemovaly elegantní domy a důmyslné vily, z nichž mnohé byly plné nádherných uměleckých děl a třpytivých fontán. Velká část bohatství města pocházela z bohaté sopečné půdy – oblast byla centrem pěstování oliv, vinné révy a dalších plodin a víno z Pompejí se podávalo v některých z nejmódnějších římských domů.
Turisté, měšťané i zotročení lidé se pohybovali v malých továrnách a řemeslnických dílnách, tavernách, kavárnách, nevěstincích a lázních. Lidé se shromažďovali v aréně pro 20 000 diváků a lenošili na náměstích a tržištích pod širým nebem. V předvečer osudné erupce v roce 79 n. l. žilo podle odhadů vědců v Pompejích asi 12 000 lidí a téměř stejný počet v okolí.
Vesuv
Vesuv samozřejmě nevznikl přes noc. Vesuv je součástí kampánského sopečného oblouku, který se táhne podél sbíhání africké a euroasijské tektonické desky na Apeninském poloostrově, jeho erupce trvají už tisíce let. Například někdy kolem roku 1995 př. n. l. vystřelila neobvykle silná erupce (dnes známá jako „erupce Avellino“) miliony tun žhavé lávy, popela a kamení asi 22 kilometrů do vzduchu. Tato katastrofa z doby bronzové zničila téměř všechny vesnice, domy a farmy v okruhu 25 km.
Obyvatelé vesnic v okolí sopky se dlouho učili žít se svým nestálým sousedem. Dokonce i poté, co v roce 63 n. l. postihlo oblast Kampánie silné zemětřesení, které, jak dnes vědci chápou, bylo varovným hukotem před nadcházející katastrofou, se lidé stále hrnuli k břehům Neapolského zálivu a Pompeje se každým rokem stávaly lidnatějšími.
Erupce v Pompejích
Šestnáct let po tomto výmluvném zemětřesení, buď v srpnu, nebo v říjnu roku 79 n. l., otřásla oblastí Pompejí řada malých zemětřesení. Podle očitého svědka Plinia Mladšího tamní obyvatelé nad těmito otřesy jen pokrčili rameny, protože „nebyly nijak zvlášť znepokojivé, neboť v Kampánii jsou časté“. Krátce po poledni onoho osudného dne však Vesuv vybuchl znovu. Výbuch vyslal oblaka popela, kamení a žhavých sopečných plynů tak vysoko k obloze, že je lidé mohli vidět na stovky kilometrů daleko.
Plinius Mladší, který sledoval erupci z druhé strany Neapolského zálivu, přirovnal tento „mrak neobvyklé velikosti a vzhledu“ k borovici, která „vyrostla do velké výšky na jakémsi kmeni a pak se rozdělila na větve“ – dnes geologové označují tento typ sopečného výbuchu jako „plineovskou erupci“. Když se ochladilo, snesla se tato věž trosek na zem, bylo to děsivé, ale ještě to nebylo smrtelné: většina Pompejanů měla dost času na útěk a mnozí toho také využili.
Herkulaneum a Pompeje
Pro ty, kteří zůstali v Pompejích, Herkulaneu a dalších městech, se podmínky brzy výrazně zhoršily. Padalo stále více popela, který zanášel vzduch a ztěžoval dýchání. Budovy se pod přetíženými střechami hroutily, ale přesto někteří lidé zůstávali ve městě, které nyní pokrývalo několik metrů popela.
Následujícího dne ráno se z úbočí hory vyvalil pyroklastický proud (proud přehřátého plynu a prachu z hornin) o rychlosti 100 kilometrů za hodinu a vypařil vše a všechny, kteří mu stáli v cestě.
