Od července 2026 se změní podpora spoření: vláda omezí bonusy u stavebního i penzijního spoření. Podobný model už funguje v Polsku

Když jsem se naposledy díval na výpis ze svého stavebního spoření, přišlo mi to skoro ironické. Smlouvu jsem podepisoval před lety s jasnou představou – stát mi přispěje, já si postupně naspořím na rekonstrukci bytu, všichni budou spokojení. Jenže pravidla hry se mezitím změnila. A nejsem v tom sám.

Škrty, které přišly i pro ty, kdo už hráli podle pravidel

Od 1. ledna 2024 klesl státní příspěvek u stavebního spoření z 10 % na pouhých 5 %, tedy z maximálních 2 000 Kč ročně na tisícovku. Co je ale pro mnohé střadatele nejbolestnější – změna se dotkla i smluv uzavřených před rokem 2024. Lidé, kteří si produkt sjednávali s určitým očekáváním státní podpory, se najednou ocitli v jiné realitě.

Podobný scénář postihl i doplňkové penzijní spoření. Ano, maximální měsíční částka pro získání plného státního příspěvku se zvýšila na 1 700 Kč (s příspěvkem 340 Kč od státu), ale současně se zvedla minimální hranice vkladu z 300 Kč na 500 Kč. Pro lidi s nižšími příjmy, kteří si odkládali třeba jen pár stovek měsíčně, to znamenalo ztrátu jakékoli státní podpory.

Proč je zpětná účinnost tak problematická

Legitimní očekávání – právníci tento pojem používají často, ale v kontextu spoření má zcela konkrétní význam. Když si člověk sjedná dlouhodobý produkt s jasně danými podmínkami, předpokládá, že tyto podmínky vydrží. Změna pravidel v průběhu hry, navíc směrem k horšímu, narušuje základní důvěru mezi občanem a státem.

Je to trochu jako kdybyste si koupili jízdenku na vlak s garantovaným místem, a pak vám v půlce cesty řekli, že sedadlo už neplatí a můžete stát. Formálně vás nikdo nepodvedl, ale pocit křivdy zůstává.

Co stát ušetří a co ztratíme my

Vládní kalkulace jsou jasné – jen na stavebním spoření se očekává roční úspora kolem 3,5 miliardy korun. K tomu připočtěme další miliardy z penzijního spoření. Pro státní rozpočet je to významná položka, zejména v době, kdy se hledá každá koruna.

Jenže ekonomové upozorňují na druhou stranu rovnice. Když lidé ztratí motivaci spořit dlouhodobě, peníze buď utratí, nebo je přesunou jinam – do nemovitostí (což dál tlačí ceny bydlení nahoru), do rizikovějších investic, nebo prostě nikam. Celková míra úspor domácností může klesnout, což v budoucnu znamená větší závislost na státním důchodovém systému a sociálních dávkách.

Polsko jako zrcadlo – inspirace, nebo výběrové čtení?

V diskuzích o důchodové reformě se často zmiňuje polský model PPK (Pracownicze Plany Kapitałowe). Poláci zavedli systém, kde přispívá zaměstnanec, zaměstnavatel i stát, a účast je automatická s možností odhlášení. Je to komplexní řešení, které motivuje široké vrstvy obyvatel.

Česká vláda se sice polským modelem inspirovala, ale spíše selektivně. Místo plošné podpory se soustředila především na daňové odpočty pro firemní příspěvky – což pomáhá hlavně těm, kdo mají zaměstnavatele ochotného přispívat, a těm s vyššími příjmy, pro které má daňová úleva větší hodnotu.

Daňové úlevy jako náplast na zlomenou nohu

U penzijního spoření se limit pro daňový odpočet zvýšil z 24 000 Kč na 48 000 Kč ročně. To zní dobře, ale má to háček – využijí ho především lidé, kteří si mohou dovolit spořit více než 1 700 Kč měsíčně. Pro průměrného Čecha s mediánovým platem, který řeší hypotéku a rostoucí ceny energií, je to spíše teoretická možnost než reálná pomoc.

U stavebního spoření žádné kompenzační mechanismy nepřišly. Prostě se snížila podpora a hotovo.

Co nás čeká po roce 2026?

Konkrétní podoba dalších změn zatím není známa. Vláda naznačuje, že úpravy státní podpory jsou součástí širší strategie udržitelnosti důchodového systému. Kritici namítají, že jde spíše o krátkozraké rozpočtové škrty než o promyšlenou reformu.

Největší obavou zůstává, zda se případné změny opět dotknou i stávajících smluv. Pokud ano, bude to další rána důvěře v dlouhodobé spoření jako takové.