Neznámý jazyk, nebo tajná šifra? Co říkají nejnovější poznatky o Voynichově rukopisu

Pandemie a záhada staletí

Michael A. Greshko využil lockdown během pandemie koronaviru ke studiu jednoho z nejzáhadnějších dokumentů světa. „Listoval jsem digitální kopií rukopisu, jen abych pronikl do jeho tajemství. Až později jsem začal experimentovat a snažil se vyvinout šifrovací systém, který by dokázal vytvořit podobný text“, popisuje Greshko pro portál IFL Science.

Výsledkem jeho práce je algoritmus Naibbe, publikovaný v odborném časopise Cryptologia. Tento systém nevznikl proto, aby rukopis rozluštil, ale aby ukázal, že existují metody schopné vytvořit text s prakticky identickými charakteristikami. Greshko přitom vychází z hypotézy, že základem byla běžná latina nebo italština, transformovaná pomocí manuálního kódování.

Přečtěte si také

HOSPODSKÝ KVÍZ: 10 neokoukaných otázek ze všech možných oborů. Trumfněte autory kvízu

21. 7. 2026

Středověký kodex plný otázek

Ilustrovaný kodex, dnes uložený v knihovně univerzity Yale, nese jméno po starožitníkovi Wilfridovi Voynichovi. Ten jej v roce 1912 představil veřejnosti a od té doby budí pozornost jak vědců, tak nadšenců. Radiokarbonové testy prokázaly, že pergamen pochází z období mezi lety 1404 a 1438, což řadí rukopis do 15. století.

Stránky dokumentu jsou plné podivných ilustrací – rostliny, které v přírodě neexistují, astrologická schémata, kruhové diagramy a scény s nahými ženskými postavami. Jde o alchymistický herbář? Grimoár plný kouzel? Nebo mapu do jiných dimenzí? Obrazy samotné vyvolávají mnoho spekulací, skutečné tajemství však leží v textu.

Písmo, kterým je rukopis napsán, neodpovídá žádné známé abecedě ani jazyku. Přesto má jasnou strukturu – slova se opakují v určitých vzorcích, mají podobnou délku a jsou organizována do vět. Navzdory intenzivnímu výzkumu se dosud nikomu nepodařilo určit, co text znamená ani jakým způsobem vznikl.

Kostky, karty a kontrolovaná náhoda

Greshkův algoritmus Naibbe, pojmenovaný podle italské karetní hry z konce 14. století, pracuje na principu homofonní substituční šifry. Proces začíná odstraněním interpunkce, číslic, velkých písmen a mezer z původního textu. Následně je text rozdělen na krátké jednotky – některé jednopísmenné, jiné dvoupísmenné.

Tyto fragmenty jsou poté nahrazeny symboly nebo kombinacemi symbolů podle předem stanovených tabulek. Greshko využil šest různých tabulek označených jako α, β₁, β₂, β₃, γ₁, γ₂. Každá z nich určuje, jak se konkrétní písmeno zakóduje v závislosti na své pozici. Jednopísmenné úseky se transformují na kompletní slova, dvoupísmenné se rozdělí na předponu a příponu.

Klíčovým prvkem je náhodný výběr konkrétní tabulky, například vytažením hrací karty z balíčku nebo hodem kostkou. Díky tomu může být totožné písmeno pokaždé zakódováno odlišně, což zásadně komplikuje odhalení pravidel. Systém přitom zachovává vnitřní logiku, takže výsledný text nevypadá chaoticky, ale naopak působí konzistentně.

Teorie a hypotézy kolem rukopisu

Akademická komunita není v názoru na povahu rukopisu jednotná. Zatímco někteří badatelé, včetně Greshka, zastávají teorii šifrovaného zápisu, jiní v dokumentu vidí umělý jazyk vytvořený pro specifický účel. Další hypotézy hovoří o alchymistickém kódu nebo dokonce o promyšleném podvrhu.

Právě tato rozmanitost interpretací činí rukopis tak fascinujícím. Žádná z teorií dosud nebyla definitivně potvrzena ani vyvrácena. Greshkův přístup však nabízí nový úhel pohledu – místo hledání významu se zaměřuje na proces vzniku podobného textu.

Přečtěte si také

Zelená skvrna na satelitním snímku prozradila neznámý ekosystém v africkém kráteru

22. 7. 2026

Kontrolovaná náhodnost jako klíč

Využití středověkých společenských her, jako jsou kostky a hrací karty, přináší do procesu kódování prvek, který Greshko označuje jako kontrolovanou náhodnost. Tento koncept umožňuje vytvořit text, který má statistické vlastnosti podobné Voynichovu rukopisu, ale zároveň není zcela deterministický.

Znaky z rukopisu přepsané do latinky ukazují zajímavé vzorce. Některá slova se objevují častěji než jiná, existují preferované kombinace symbolů a celková struktura připomíná přirozený jazyk. Právě tyto charakteristiky činily rukopis po staletí tak obtížně rozluštitelným.

Greshkova práce neusiluje o konečné rozluštění. Místo toho demonstruje, že existují metody, které mohou vysvětlit vznik textu s podobnými vlastnostmi. To otevírá nové možnosti výzkumu a zároveň zpochybňuje některé dřívější předpoklady o povaze dokumentu.

Budoucnost výzkumu

Algoritmus Naibbe představuje významný posun v přístupu k záhadě Voynichova rukopisu. Místo spekulací o obsahu se zaměřuje na techniku vytvoření podobného textu. Tento přístup může inspirovat další badatele k hledání nových metod analýzy.

Otázka, zda rukopis skutečně obsahuje zakódovanou zprávu nebo jde o sofistikovaný podvrh, zůstává otevřená. Greshkova práce však ukazuje, že středověcí pisatelé měli k dispozici prostředky dostatečně důmyslné k vytvoření dokumentu, který by odolával dešifrování po staletí.