Nejzlověstnější jména českého kalendáře. Dát je dítěti je pomsta
Foto: pexels
4 min
Volba jména pro dítě se zdá být intimní záležitostí rodiny. Jenže co když se z dobře míněné originality stane celoživotní břemeno? Podívejme se na to, co o neobvyklých jménech říkají odborníci i samotné děti.
Reklama
Pamatuji si, jak jsem před lety listovala třídní knihou jedné pražské základní školy. Mezi Jakuby, Eliškami a Adamy se vyjímalo jedno jméno jako z jiného století – Scholastika. Tehdy jsem si pomyslela, že rodiče museli mít k volbě tohoto jména silný důvod. Možná rodinnou tradici, možná hluboký vztah k historii. Dnes, po letech sledování debat o dětských jménech, vím, že příběh bývá často mnohem komplikovanější.
Učitelka z pražské mateřské školy mi nedávno popsala situaci, která ji zasáhla:
Byla jsem svědkem, jak si malá Hilarie odmítala hrát s dětmi, protože se jí neustále smáli kvůli jménu, které znělo jako jméno staré babičky. Jméno má být darem, ne kletbou,
říká s povzdechem.
HOSPODSKÝ KVÍZ: Víte, proč po ananasu pálí jazyk a jak vzniklo slavné „CD“? Otestujte své všeobecné…
Když se z hrdinů stanou podivíni
Pravoslav, Horymír, Zbyslav. Jména, která kdysi měla váhu národního probuzení a slovanské hrdosti. Dnes? Zkuste si představit, jak by reagovali spolužáci na prvňáčka jménem Horymír. Nejde přitom o to, že by tato jména byla objektivně špatná – problém spočívá v tom, jak se proměnilo jejich vnímání.
Generace, která vyrostla bez přímého spojení s pověstmi a dějinami, pro něž tato jména byla typická, je vnímá jako cizí. Zakončení na „-slav“ nebo „-mír“ zní v kontrastu s moderními, kratšími jmény archaicky. A média situaci nezlepšují – historická jména se v populární kultuře objevují spíše jako komická rekvizita než jako symbol síly.
Co na to zákon?
Česká legislativa v této oblasti balancuje na tenké hraně. Zákon o matrikách stanovuje, že jméno nesmí být zesměšňující ani poškozovat zájmy dítěte. Matriční úřady se v případě pochybností obracejí na Ústav pro jazyk český, který vydává závazná stanoviska.
Díky tomuto mechanismu se podařilo zabránit jménům jako ‚Pampeliška‘, ‚Jahoda‘ nebo ‚Metallica‘. Jenže co s těmi, která technicky projdou, ale pro dítě znamenají každodenní boj? Zde se dostáváme k otázce, na kterou jednoduchá odpověď neexistuje – je právo rodiče na originalitu nadřazeno právu dítěte na život bez posměchu?
Síla prvního dojmu
Zahraniční výzkumy přinášejí znepokojivá zjištění. Lidé s neobvyklými nebo obtížně vyslovitelnými jmény mohou čelit nevědomé diskriminaci už při posuzování životopisů. Personalisté, často zcela bezděčně, dávají přednost jménům, která jsou jim známá.
A pak je tu fonetika. Dlouhá, archaická jména s neobvyklým zněním vyvolávají podvědomé předsudky. Scholastika zní pro dnešní uši těžkopádně. Jméno, které si člověk musí několikrát zopakovat, než ho správně vysloví, se stává bariérou. Podvědomě pak mohou být tito jedinci vnímáni jako méně přístupní nebo „jiní“.
Generační propast v pohledu na tradici
Zajímavé je, jak rozdílně vnímají neobvyklá jména různé generace. Pro seniory může jméno Scholastika evokovat úctu k tradici. Pro generaci Z je to synonymum bizarnosti. Současný odklon od kalendářních jmen jako Medard, Servác nebo Klement do značné míry odráží sekularizaci české společnosti.
Česká republika patří k nejateističtějším zemím Evropy a tato skutečnost se zrcadlí i ve jmenných preferencích. Kalendář, který byl po staletí zdrojem inspirace, ztratil svůj náboženský i kulturní význam. Dnešní rodiče hledají inspiraci spíše v globálních trendech než v církevních svátcích.
Dar, nebo břemeno?
Když se nad tím zamyslíme, jméno je jedním z mála rozhodnutí, které rodiče učiní zcela bez účasti toho, koho se nejvíce týká. Dítě nemá šanci protestovat, vyjednávat, vyjádřit preference. Dostane jméno jako dar – nebo jako břemeno – a musí s ním žít.
Neznamená to, že bychom měli všichni pojmenovávat děti jen Janem a Marií. Originalita má své místo. Ale možná stojí za to položit si otázku: Vybírám toto jméno pro své dítě, nebo pro sebe? Odpověď na ni může být důležitější, než si připouštíme.
