O muži, který jedl své ženy: Vyprávění Árona z Hůrky, ze kterého budete mít noční můry
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Kanibalismus nebo vraždy vlastních potomků, to nejsou komponenty nejnovějšího hororového filmu, ale součásti děsivé sbírky inuitských pověstí, jež vás vyděsí více než kdejaký „krvák“.
Grónské příběhy jsou neoddělitelně spjaty s loveckou společností a důležitým motivem bylo přežití. Tato společnost byla založena na patriarchálním systému. Nejdůležitější byli udatní lovci, významní muži, jejichž slovům museli ostatní naslouchat. V rodině dominovala lovcova první manželka nad eventuálními dalšími manželkami. Ideálem byl udatný a úspěšný lovec, který musí být zároveň pokorný, schopný dělit se a ovládat své pudy. Pokud mu tyto pozitivní rysy chybí a má sklony k despotismu, může se brzy stát pro své okolí neštěstím.
Sbírka pověstí, které vyprávěli sami Inuité
Pokud se rádi ponoříte do temného historického vyprávění – myslíme velmi autentického, jistě vás zaujme sbírka inuitských pověstí O Igimarasussukovi, který jedl své ženy, opatřená podtitulem Inuitské pověstí očima Árona z Hůrky (1822–1869). Kniha je jedinečným souborem autentických grónských legend a pověstí. Ty sepsal a ilustracemi opatřil Áron z Hůrky, který se již za svého života těšil pověsti grónského národního umělce a který jako první vylíčil historii a život místních obyvatel z pohledu samotných Inuitů. Český překlad pověstí opatřil překladatel Zdeněk Lyčka, dlouholetý velvyslanec v Dánsku, obdivovatel a popularizátor Grónska.
Áron z grónské Hůrky
Áron se narodil v roce 1822 v rodině katechety v osadě Hůrka (Kangeq) na nejvzdálenějším okraji skupiny ostrůvků v okolí kolonie Godthaab, nynějšího hlavního města Nuuku. Pokračoval v rodinné tradici, nejprve asistoval otci a posléze se stal pomocným pastorem.
Když roku 1858 dánský královský inspektor pro jižní Grónsko H. J. Rink zahájil práci na velkolepém souhrnném díle, ve kterém se pokusil zachytit grónské pověsti v podání desítek místních vypravěčů, stal se Áron jeho hlavním ilustrátorem. Áron nebyl pouze ilustrátorem a spisovatelem. Byl i zručným lovcem. Kvůli jízdě na kajaku však býval často nemocný, až se nakazil tuberkulózou, na kterou předčasně ve 47 letech zemřel.
Osada spojená s moravskými kořeny
Osada Hůrka ležela poblíž Ostrova naděje, jehož obyvatelé nespadali pod dánské, nýbrž německé společenství ochranovských bratří - misionářů českého původu Matouše Stacha a Christiana Davida (Saské město Ochranov, německy Herrnhut, se proslavilo jako místo Moravských bratří, kteří později procestovali svět jako misionáři – pozn. autora), náboženských exulantů ze severní Moravy, kteří do Grónska připluli v roce 1733, a od nichž se poprvé dozvídáme o jazyku grónských Eskymáků neboli Inuitů.
Rozsáhlé dílo, literární i ilustrátorské
Áronovo dílo je velmi obsáhlé, bylo vydáno několik velkých výborů z něj. Snaha o spojení umělcových textů a ilustrací z různých zdrojů vyústila ve vydání dvojdílného svazku Tak píšu já, Áron. Z této dvousvazkové knihy vznikl i český výbor O Igimarasussukovi, který jedl své ženy z roku 2016.
Prameny pověstí podobné s Rasmussenem
Český čtenář měl možnost seznámit se s inuitskými pověstmi již v knize Knuda Rasmussena, pojmenované Grónské mýty a pověsti. Titul O Igimarasussukovi, který jedl své ženy, je této publikaci v mnohém podobný, především co se námětů jednotlivých pověstí týče.
Oba autoři totiž čerpali z autentických vyprávění, je tedy logické, že narazili na stejné literární prameny. Grónské příběhy jsou specifické svými, pro čtenáře zvyklé na relativně mírnou evropskou lidovou slovesnost (ovšem i ta byla mnohem krvavější, než ji například bratři Grimmové přepsali do pohádkovější podoby) možná až moc brutálními náměty. Ty jsou často spjaty s loveckou společností, jejíž způsob života líčí. Podstatným motivem bylo například přežití, dále pak kanibalismus, vraždy nebo síla soucitu.
Dětské zásnuby: Zvyšovali počet mužů v komunitě tak, že otec rozhodl o zabití novorozených dcer. Ty…
Největší zvrhlost
Název Áronovy knihy odkazuje k pověsti, která je pro inuitskou společnost tou největší zvrhlostí. Její hlavní protagonista Igimarasussuk jedl své ženy, a kromě nich pojídal i nespočet generací svých potomků. Toto téma se v různých proměnách objevuje v mnoha příbězích knihy. Ta však neobsahuje pouze Áronovy verze pověstí, objevují se v ní i příspěvky od jiných vypravěčů.
Rozšiřte si obzory
Sbírka inuitských pověstí O Igimarasussukovi, který jedl své ženy, nezaujme pouze zájemce o přírodní národy, severské mýty a legendy, Inuity nebo etnologii. Díky svému specifickému způsobu vyprávění, děsivé atmosféře povídek a osobitému výtvarnému doprovodu textu je kniha vhodná pro kohokoli, kdo se chce obohatit o plody jiné kultury, láká k přečtení Klub knihomolů.