Již Komenský popsal zkrocení zdivočelých dětí. Vlci, kozy, včely i hadi zachraňovali v historii lidská mláďata

Nebudeme šplhat do hor himálajských za sněžným mužem, ani se nebudeme prodírat pralesem Nové Guineje za podivuhodnými zvířaty. Zůstaneme prozatím doma v Evropě a poslyšme nejprve, co říká Jan Ámos Komenský.

Ve své Velké didaktice (latinsky Didactica magna) v šesté kapitole, v níž dokazuje, že má-li se člověk stát člověkem, musí být vzdělán, uvádí dva velmi pěkné příklady takzvaných vlčích dětí, opíraje se přitom o zprávy jiných humanistů, kteří byli současníky popisovaných události, zahajují autoři knihy Výpravy za člověkem světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier kapitolu s názvem Vlčí děti.

J. A. Komenský ve své publikaci napsané v letech 1627-1638 píše: „Jsou příklady, že někteří lidé, kteří byli v dětství uchváceni dravými zvířaty a mezi nimi vychováváni, nevěděli nic víc než divoká zvířata, ba že ani jazykem, rukama, nohama nic odlišného od zvířat nedovedli, leč až zase pobyli nějaký čas mezi lidmi. Kolem roku 1540 se v nějaké vsi hessenské ležící uprostřed lesů stalo, že tříletý hoch se ztratil nedbalostí rodičů. Po několika letech viděli sedláci mezi vlky pobíhat jakési zvíře rozdílné, čtyřnohé, tváří však se podobající člověku.

Když se o tom roznesla pověst, místní představený jim kázal, aby hleděli, zda by bylo nějak možno chytit je živé. Bylo tedy chyceno a přivedeno k představenému, a konečně i k lankraběti do Kasselu. Když je přivedli do knížecího dvora, vytrhlo se, uteklo a schovalo se pod lavici, hledíc divoce a vydávajíc škaredé vytí. Kníže kázal chovat je mezi lidmi; když se tak stalo, zvíře znenadále zkrotlo, potom se zdvihalo na zadní a chodilo po dvou, konečně pak začalo rozumně mluvit a stávat se člověkem. A tu vypravoval, pokud se mohl pamatovat, že jej vlci uchvátili a vyživili a potom že s nimi chodíval na lov…

Přečtěte si také

Urozený pane a mé pře-nejmilejší dítě! Jsem stará Češka: Mateřská láska až za hrob ve starobylém…

17. 8. 2022

Roku 1563 ve Francii několik šlechticů si vyšlo na hon a zabivše dvanáct vlků chytili konečně do osidel hocha sedmiletého, nahého, pleti žluté a kadeřavých vlasů. Nehty měl zkřivené jako orel, nemluvil nic, ale vyrážel jakési divoké řvaní. Když jej donesli na zámek, stěží mu dali pouta, tak divoce si vedl; avšak když byl několikadenním hladem zmořen, začal krotnout a v sedmi měsících mluvit. Byl voděn po městech na podívanou k nemalému zisku svých pánů. Konečně poznala jakási chudá žena, že je to její syn.“

Pověry, ale shodují se s údaji z doby nedávné?

Potud citují Matějček a Langmeier Komenského. Můžeme se ale ptát, dodávají autoři, nejsou-li to pouhé smyšlenky, výplody bujné fantazie nebo jen obyčejné omyly. Celou věc je však možné jednoduše odsunout do říše pověr. I když je pochybné, že by se první chlapec rozpomněl po letech na události ve svých třech letech, a i když matka v druhém případě se mohla přihlásit k dítěti právě pro zisk, který tento zvláštní případ svým pánům přinášel, uvedené popisy Komenského se v mnoha bodech pozoruhodně shodují s věrohodnějšími a lépe dokumentovanými zprávami z nedávné doby.

Proč vlci a další zvířata jako zachránci lidí?

Ale proč právě dravé a zlé vlčici je připisována role zachránce malých, bezbranných lidských tvorů, kteří by za normálních okolností byli její přirozenou kořistí? Romulus a Remus byli podle pověsti odkojeni vlčicí, která se přišla napít z Tibery a našla je opuštěné na břehu. Kdekterý mýtický hrdina, bůh či polobůh řeckých a římských bájí musel děkovat za záchranu života v dětství nejrůznější zvěři, divoké i domácí. Jeden badatel napočítal takových případů víc než čtyřicet. Kromě vlčice tu v roli zachránce vystupují medvědice, psi, kozy, ale i včely, které krmily samotného boha Dia, nebo dokonce dva hadi, kteří živili v dětství věštce Iama.

To všechno jsou jen pověsti, můžeme namítnout, tvrdí Matějček a Langmeier. Lidská fantazie se prostě od dob starého Říma po moderního Tarzana nijak nezměnila. Vždyť ve světle dnešních poznatků o vývoji dítěte možno říci s jistotou, že kdyby Romulus a Remus měli takové dětství, jak to líčí stará pověst, nevyrostli by z nich tak krásní a inteligentní mladí muži, kteří založili Řím. A Tarzan je ovšem očividný nesmysl, pohlíží na dávné lidské „zkazky“ autoři knihy Výpravy za člověkem.