Tragická plavba lodi Karluk, 1913 – Inuitská švadlena a její malé dcery zachránily svými vynálezy životy většině posádky

Přes všechny přehmaty a špatná rozhodnutí, kterých se vedoucí expedice na lodi Karluk Vilhjalmur Stefansson dopustil, se ukázalo, že najmout skupinu inuitských lovců a švadlenu byl jeden z nejchytřejších kroků, které udělal.

A také to, že se mu podařilo získat jako kapitána lodi Karluk arktickou legendu a námořního mistra Boba Bartletta. O tragické plavbě lodi Karluk jsme psali před nedávnem v našem článku Tragická plavba lodi Karluk, 1913: Devět měsíců v ledu. 22 mužů, Inuitka, 2 děti, 29 psů, kočka. Vůdce výpravy utekl.

Přečtěte si také

Tragická plavba lodi Karluk, 1913: Devět měsíců v ledu. 22 mužů, Inuitka, 2 děti, 29 psů, kočka.…

31. 3. 2023

Na začátku srpna 1913 proplouval kapitán Bartlett s vlajkovou lodí Karluk rozbouřeným, ledovým mořem poblíž mysu Pt. Barrow na Aljašce na cestě k plánovanému setkání na ostrově Hershel (severně od kanadského Yukonu) s dalšími třemi expedičními loděmi. Bartlett zakotvil míli od břehu mysu Smyth a čekal na Stefanssona, který se vydal na břeh, aby obstaral další saňové psy a zásoby, včetně nezbytných kůží na arktické oblečení. Zanedlouho vědci a posádka Karluku uslyšeli štěkot psů a vydali se k zábradlí, aby spatřili Stefanssona a dva Inuity, kteří řídili tři velká psí spřežení.

Nábor Inuitů – nejlepší věc

Když nastoupili na loď, Stefansson informoval kapitána Bartletta, že najal inuitskou rodinu, která pojede s nimi. Manžel jménem Kuraluk měl pověst dobrého lovce, jeho žena Kiruk (posádkou přezdívaná "Teta") byla zručná švadlena. Jak bylo zvykem, vzali s sebou i své děti, dvě malé dcery, osmiletou Qagguluk ("Helen") a tříletou Mugpi/Mukpie ("Ruth"). O několik hodin později dorazil další mladý Inuita jménem Kataktovik. Bylo mu teprve devatenáct let, ale byl známý jako vynikající lovec a stavitel iglú. Oba muži byli také zkušení řidiči psích spřežení.

Teta držela posádku v teple

Dovednosti těchto původních obyvatel Aljašky se okamžitě projevily a nakonec zachránily mnoho životů. Teta začala šít kabáty, kalhoty a boty potřebné k přežití na mořském ledu. Oblečení z kožešin, kůží, tuleních kůží a vnitřností bylo lepší než vlněné oděvy, které často používaly britské, americké a kanadské arktické expedice, protože mokrá vlna se špatně sušila a rychle mrzla, což vedlo k podchlazení a dokonce ke smrti.

Tradiční arktické oděvy, které Teta šila, byly ideální pro drsné arktické prostředí, byly poddajné, odolné, prodyšné, větruodolné a nepromokavé. Teta také naučila posádku a vědce, jak si vyložit spodní část bot travinami a lišejníky, které přivezla z pobřeží, aby nasákly vlhkost a zabránily omrznutí chodidel.

Přečtěte si také

Eskymácké ženy přepravovaly ve člunu těžké zásoby na dlouhou zimu i celé rodiny. Kde byli jejich…

8. 1. 2023

Tulení kůže jsou nejlepší žvýkané

Tetin postup přípravy kůží ze sobů karibu a medvědů byl pracný a časově náročný. Kůže se musely umýt a oškrábat, aby se odstranil veškerý tuk, tkáň, maso, olej nebo krev, a pak se sušily 10-12 hodin. Po vysušení Teta a její děvčata Helen a Mugpi kůže změkčily, aby byly dostatečně pružné na šití a nošení. Sušené kůže skládaly, dupaly po nich a dokonce je žvýkaly, protože lidské sliny kůže změkčovaly tím, že rozkládaly tkáň. Pro větší nepromokavost sešívala Teta do kabátů sušenými střevy tuleňů a mrožů a na kapuce přidávala kožešiny ledních medvědů nebo lišek. 

Přečtěte si také

Dlouze žvýkaly Inuitky kůže na boty. Na lov tuleňů z tulení kůže, na soby ze sobí, aby se kořist…

5. 3. 2023

Tetina důmyslná technika lovu racků…

Mladé dívky Helen a Mugpi denně přispívaly nejen šitím, ale také používáním inovativních technik lovu, když uvízly na ostrově nad severní Sibiří. V té době už mnozí z trosečníků umírali hlady a jakékoli jídlo jim zachraňovalo život. Zatímco muži lovili tuleně a mrože, kachny a pobřežní ptáky, Helen vymyslela důmyslnou techniku, jak si opatřit racky. Připevnila kus tuleního tuku k ptačímu brku, k němuž připevnila dlouhý provázek. Přiblížila se k rackovi, hodila mu kus tuleního tuku několik metrů od něj, a když se racek přiblížil, aby se najedl, peříčko posloužilo jako háček, který se ptákovi zasekl v tlamě nebo v jícnu, a Helen ptáka přitáhla, jako by chytila rybu. Tímto způsobem se jí podařilo ulovit několik racků denně, což jí poskytlo tolik potřebné maso.

Přečtěte si také

Nedostižná kajakářská technologie: Oštěpem se třemi hroty lovili ptáky na hladině či napíchli…

17. 2. 2023

…a polárních mrazíků

Přibližně ve stejné době (v září 1914) začala Teta s děvčaty lovit polární tresku, arktický druh velikosti pánve, který dokáže přežít v ledové vodě pod bodem mrazu, protože produkuje glykoprotein, který se v jeho krvi stává nemrznoucí směsí. Teta zahlédla hejna těchto asi patnáct centimetrů dlouhých ryb, které rychle plavaly mělkou vodou v přílivových trhlinách v ledu na pláži. Vyrobila si primitivní návnadu tak, že ohnula špendlík a propíchla jím konec dlouhé šlachy. S děvčaty se nehybně vznášela na okraji přílivové trhliny a spouštěla „třpytky“ do vody. Když ryba proplouvala kolem, prudce trhly nahoru, na špendlík nabodly kousky zimní tresky neboli mrazíka a vytáhly je z vody na led na pláži. Byl to pomalý a únavný rybolov, ale chytily jich spoustu. Ryby zahnaly hlad a posílily morálku.