Tragická plavba lodi Karluk, 1913 – Inuitská švadlena a její malé dcery zachránily svými vynálezy životy většině posádky
Foto: Lomen Bros / Public domain, Wikimedia commons
5 min
Přes všechny přehmaty a špatná rozhodnutí, kterých se vedoucí expedice na lodi Karluk Vilhjalmur Stefansson dopustil, se ukázalo, že najmout skupinu inuitských lovců a švadlenu byl jeden z nejchytřejších kroků, které udělal.
Reklama
A také to, že se mu podařilo získat jako kapitána lodi Karluk arktickou legendu a námořního mistra Boba Bartletta. O tragické plavbě lodi Karluk jsme psali před nedávnem v našem článku Tragická plavba lodi Karluk, 1913: Devět měsíců v ledu. 22 mužů, Inuitka, 2 děti, 29 psů, kočka. Vůdce výpravy utekl.
Na začátku srpna 1913 proplouval kapitán Bartlett s vlajkovou lodí Karluk rozbouřeným, ledovým mořem poblíž mysu Pt. Barrow na Aljašce na cestě k plánovanému setkání na ostrově Hershel (severně od kanadského Yukonu) s dalšími třemi expedičními loděmi. Bartlett zakotvil míli od břehu mysu Smyth a čekal na Stefanssona, který se vydal na břeh, aby obstaral další saňové psy a zásoby, včetně nezbytných kůží na arktické oblečení. Zanedlouho vědci a posádka Karluku uslyšeli štěkot psů a vydali se k zábradlí, aby spatřili Stefanssona a dva Inuity, kteří řídili tři velká psí spřežení.
Nábor Inuitů – nejlepší věc
Když nastoupili na loď, Stefansson informoval kapitána Bartletta, že najal inuitskou rodinu, která pojede s nimi. Manžel jménem Kuraluk měl pověst dobrého lovce, jeho žena Kiruk (posádkou přezdívaná "Teta") byla zručná švadlena. Jak bylo zvykem, vzali s sebou i své děti, dvě malé dcery, osmiletou Qagguluk ("Helen") a tříletou Mugpi/Mukpie ("Ruth"). O několik hodin později dorazil další mladý Inuita jménem Kataktovik. Bylo mu teprve devatenáct let, ale byl známý jako vynikající lovec a stavitel iglú. Oba muži byli také zkušení řidiči psích spřežení.
Teta držela posádku v teple
Dovednosti těchto původních obyvatel Aljašky se okamžitě projevily a nakonec zachránily mnoho životů. Teta začala šít kabáty, kalhoty a boty potřebné k přežití na mořském ledu. Oblečení z kožešin, kůží, tuleních kůží a vnitřností bylo lepší než vlněné oděvy, které často používaly britské, americké a kanadské arktické expedice, protože mokrá vlna se špatně sušila a rychle mrzla, což vedlo k podchlazení a dokonce ke smrti.
Tradiční arktické oděvy, které Teta šila, byly ideální pro drsné arktické prostředí, byly poddajné, odolné, prodyšné, větruodolné a nepromokavé. Teta také naučila posádku a vědce, jak si vyložit spodní část bot travinami a lišejníky, které přivezla z pobřeží, aby nasákly vlhkost a zabránily omrznutí chodidel.
Tulení kůže jsou nejlepší žvýkané
Tetin postup přípravy kůží ze sobů karibu a medvědů byl pracný a časově náročný. Kůže se musely umýt a oškrábat, aby se odstranil veškerý tuk, tkáň, maso, olej nebo krev, a pak se sušily 10-12 hodin. Po vysušení Teta a její děvčata Helen a Mugpi kůže změkčily, aby byly dostatečně pružné na šití a nošení. Sušené kůže skládaly, dupaly po nich a dokonce je žvýkaly, protože lidské sliny kůže změkčovaly tím, že rozkládaly tkáň. Pro větší nepromokavost sešívala Teta do kabátů sušenými střevy tuleňů a mrožů a na kapuce přidávala kožešiny ledních medvědů nebo lišek.
Tetina důmyslná technika lovu racků…
Mladé dívky Helen a Mugpi denně přispívaly nejen šitím, ale také používáním inovativních technik lovu, když uvízly na ostrově nad severní Sibiří. V té době už mnozí z trosečníků umírali hlady a jakékoli jídlo jim zachraňovalo život. Zatímco muži lovili tuleně a mrože, kachny a pobřežní ptáky, Helen vymyslela důmyslnou techniku, jak si opatřit racky. Připevnila kus tuleního tuku k ptačímu brku, k němuž připevnila dlouhý provázek. Přiblížila se k rackovi, hodila mu kus tuleního tuku několik metrů od něj, a když se racek přiblížil, aby se najedl, peříčko posloužilo jako háček, který se ptákovi zasekl v tlamě nebo v jícnu, a Helen ptáka přitáhla, jako by chytila rybu. Tímto způsobem se jí podařilo ulovit několik racků denně, což jí poskytlo tolik potřebné maso.
…a polárních mrazíků
Přibližně ve stejné době (v září 1914) začala Teta s děvčaty lovit polární tresku, arktický druh velikosti pánve, který dokáže přežít v ledové vodě pod bodem mrazu, protože produkuje glykoprotein, který se v jeho krvi stává nemrznoucí směsí. Teta zahlédla hejna těchto asi patnáct centimetrů dlouhých ryb, které rychle plavaly mělkou vodou v přílivových trhlinách v ledu na pláži. Vyrobila si primitivní návnadu tak, že ohnula špendlík a propíchla jím konec dlouhé šlachy. S děvčaty se nehybně vznášela na okraji přílivové trhliny a spouštěla „třpytky“ do vody. Když ryba proplouvala kolem, prudce trhly nahoru, na špendlík nabodly kousky zimní tresky neboli mrazíka a vytáhly je z vody na led na pláži. Byl to pomalý a únavný rybolov, ale chytily jich spoustu. Ryby zahnaly hlad a posílily morálku.
