Jan Žižka je sporná postava. Jeho hrdinské činy bývají zastíněny těmi negativními

Jan Žižka, přesto, že byl ke konci své kariéry slepý, byl neporazitelným vojevůdcem. V mládí však byl obávaným banditou.

Jan Žižka se narodil v roce 1360 a jeho život a vojenská kariéra se odehrávaly uprostřed víru monumentálních revolucí, vojenských, náboženských, politických a společenských, které zachvátily středověkou Evropu ve 14. a 15. století. Vůdce české husitské revoluce, první z náboženských válek v období protestantské reformace, byl geniálním vojenským myslitelem, jehož výsledky jsou prakticky nedostižné. Co stálo za jeho úspěchy a byl to padouch nebo hrdina?

Přečtěte si také

Napoleonský komplex? Historický nesmysl! Za výbušnou povahou vojevůdce stál nepříjemný intimní…

31. 8. 2021

Rebel Jan z Trocnova

O mládí Jana Žižky z Trocnova se toho moc neví, ale už v době dospívání se věnoval loupežnictví a žoldnéřství. Žižka se snažil svým nepřátelům škodit při každé možné příležitosti, přičemž jako spojence využíval i místní bandity vedené Matějem Vůdcem, kterým šlo pouze o finanční zisk. Tehdy bylo přepadávání, držení lidí kvůli výkupnému a rabování malých měst hlavním zdrojem příjmů této skupiny, a Žižka sám se těchto přepadů účastnil a minimálně jednou zavraždil člověka patřícího ke kohortě Jindřicha z Rožmberka.

Spojení s králem Václavem

Žižkova rodina patřila k nižší pozemkové šlechtě. Přesto byli natolik významní, že se Žižka přimkl ke dvoru českého krále Václava IV.  a byl komořím Václavovy manželky Žofie Bavorské. Možná bojoval na straně Václava IV. proti rodu Rožmberků, ale to není jasné. Byl dvakrát ženatý, obě jeho ženy zemřely mladé, pravděpodobně při porodu, a měl dceru, ale na mnoha dalších aspektech jeho raného života se historici a badatelé příliš neshodují.

Na čem se však shodnou, je to, že se Žižka v červenci 1410 zúčastnil bitvy u Grunwaldu jako žoldnéř bojující na straně polsko-litevských vojsk proti Řádu německých rytířů. Tato bitva se stala legendární jako jedna z největších v dějinách středověké Evropy, v níž polsko-litevská vojska porazila hrozivý řád německých rytířů, zlomila jejich moc a fakticky ukončila jejich existenci. Poté se vrátil do Čech. Do dějin vstupuje v roce 1420 po zahájení husitských válek jako vůdce radikální táboritské frakce husitů, která prosazovala úplný rozchod s katolickou církví.

Slepý válečník

Žižka postavil do pole selskou domobranu, zpočátku nevycvičenou a nevybavenou, a čelil obrovské profesionální armádě obrněných rytířů Svaté říše římské, známé jako Železní muži. I přesto nebyl až do své smrti jednou jedinkrát poražen. To svědčí nejen o bravurním zvládnutí techniky boje a válečném umění, ale také o schopnostech, které bychom dnes označili za „soft skills’’, jako jsou odvaha, rozhodnost, komunikativnost, schopnost vést tým, loajalita a rozhodně neuvěřitelná odolnost vůči stresu (ne, že by se to v té době řešilo).

Žižka si uměl poradit v situacích, ve kterých by mnozí jiní zůstali bezradně stát s hlavou dlaních. Plně využíval geografických možností a ve svých armádách udržoval dobrou disciplínu. Je pokládán za otce husitské vojenské doktríny, kvůli tomu, že neměl profesionální vojsko, vymyslel vozovou hradbu, účinnou defenzivní bojovou techniku. Mezi jeho četné inovace patřil obrněný vůz vybavený malými děly a mušketami, který předznamenal moderní tank. A neskutečné na tom je, že toho všeho dosáhl navzdory tomu, že byl po většinu své pozdější kariéry zcela slepý.

Se svými vojáky i po smrti

Jak jsme již zmínili, Žižka v mládí přišel o jedno oko a později i o druhé, ale i když byl zcela slepý, byl lepším generálem než všichni jeho protivníci. Zůstal neporažen ještě v roce 1424, kdy během tažení zemřel na mor. Chápal, co by jeho ztráta znamenala pro jeho vojsko, a proto prý nařídil, aby mu po smrti stáhli kůži a udělali z ní buben, aby mohl dál inspirovat své vojáky k vítězství. 

Co se týče jeho stylu boje, je paradoxní, že navzdory jeho zjevnému úspěchu nebyl po 200 let po jeho smrti prakticky využíván. Teprve s příchodem švédského krále Gustava II. Adolfa a jeho znovuzavedením mobilního dělostřelectva v 17. století se Žižkův systém stal součástí evropské armádní taktiky. V současnosti je Žižka uznáván jako geniální vojevůdce a bystrý a extrémně schopný inovátor, který výrazně předběhl svou dobu. Nebýt jeho, těžko by dosáhli husité jakéhokoli vítězství.

Byl tedy Jan Žižka hrdinou nebo padouchem? Záleží na úhlu pohledu. V mládí rozhodně žádným neviňátkem nebyl a kdybychom soudili jen toto loupežnické období jeho života, odpověď by byla jednoznačná. Osud tomu však chtěl jinak a jeho život následně nabral zcela jiné obrátky, Zemřel tedy jako hrdina, milován a obdivován svým vojskem.