Ačokča se snadno pěstuje i v českých podmínkách. Je odolnější než okurka a bývá obsypána plody
Foto: pixabay
4 min
Zatímco běžné okurky často v druhé polovině léta podléhají plísni, na českých zahradách se šíří zelený div z And. Dvě sazenice dokážou během léta obsypat plot dvěma stovkami plodů – a nikdo netuší, co s nimi.
Reklama
Na první pohled vypadá jako konopí. Za pár týdnů se z ní stane neprostupná džungle. A když přijde srpen, visí na ní stovky zelených plodů, které chutnají jako hrášek zkřížený s okurkou. Mnozí si myslí, že jde o moderní hybrid – nějaké laboratorní křížení papriky s okurkou.
Pravda je mnohem starší. Korila dlanitá, lidově ačokča, pochází z vysokých And a pěstovali ji už Inkové. Není to žádný křížený hybrid. Je to samostatný rod z čeledi tykvovitých, který přežil tisíciletí – a teď se plíží na české zahrady jako tichý dobyvatel.
Listy jako konopí, plody jako z jiného světa
Botanici upozorňují: tohle není žádná novinka z laboratoře. Jde o prastarou liánu, která vyžene lodyhy dlouhé pět až sedm metrů. Potřebuje pevnou oporu – plot, pergolu, cokoliv. Její sytě zelené listy připomínají dlaň s prsty, nebo spíš list konopí.
Na jedné rostlině najdete samčí květy v trsech i jednotlivé samičí květy. Z těch pak rostou plody, které vypadají jako malé okurky s podélnými rýhami. Ale chuť? Ta je úplně jiná.
Dvě sazenice, dvě stě plodů. A co s nimi?
Konec dubna: Předpěstujete si v kelímcích dvě sazenice. Druhá polovina května: Vysadíte je k drátěnému plotu na jižní straně zahrady. Přihnojíte kompostem. V horkých dnech zaléváte – kolem pěti litrů denně.
Červen a červenec: Dvě sazenice vytvoří hustou zelenou stěnu – tři metry vysokou, dva metry širokou. Dokonalá přírodní zástěna.
Srpen až první mrazy: Sklízíte 150 až 200 plodů. Polovinu sklidíte mladé – jíte je čerstvé nebo zavařujete do sladkokyselého nálevu. Zbytek necháte dorůst do osmi centimetrů, vyberete černá semena a plníte je mletým masem.
A tady přichází ten moment, kdy si říkáte: Co s tím vším? Protože úroda je masivní. A na rozdíl od okurek, které v srpnu podlehnou plísni, ačokča plodí dál. Bez chemie. Bez problémů.
Léčivá síla, o které se nemluví
Teprve ve druhé polovině léta, když už máte plot obsypaný a lednici plnou, začnete tušit, že tohle není jen zelenina. Je to přírodní lékárna.
Plody obsahují vysoké dávky vitamínů C, B1 a B2, minerálů a beta-karotenu. V andském lidovém léčitelství se ačokča používá k regulaci krevního tlaku, snižování cholesterolu, podpoře metabolismu tuků a pomoci diabetikům.
Jenže tohle se dozvíte až později. Až když začnete googlit, co s tou úrodou. Až když si všimnete, že zatímco okurky vedle umírají na plíseň, ačokča je stále zelená, zdravá a plodí dál.
Chuť, která se mění s velikostí
Mladé plody do čtyř centimetrů: Křupavé, chutnají jako hrášek s okurkou. Jíte je čerstvé, přímo z keře.
Větší plody: Uvnitř jsou duté, s tvrdými černými semeny. Chuť připomíná papriku. Semena vyberete, plody naplníte masem nebo sýrem, upečete nebo dáte do leča.
Mladé listy: Dají se tepelně upravit jako špenát. Ano, i listy.
Jenže pozor: jakmile semena uvnitř zčernají a ztvrdnou, plod ztrácí křehkost. Musíte ho vyčistit. A sklízet včas.
Proč okurky umírají a ačokča žije
Odborníci na permakulturní pěstování to potvrzují: ačokča je požehnání. Její největší zbraň? Absolutní odolnost.
Zatímco klasické okurky v srpnu často podlehnou plísni okurkové, ačokča plodí bez chemie až do prvních mrazíků. Nevyžaduje postřiky. Nevyžaduje speciální péči. Jen pevnou oporu, slunce a vodu.
A když přijde podzim a vy sklízíte poslední plody, uvědomíte si: tohle není jen zelenina. Je to příběh o rostlině, která přežila tisíce let v drsných Andách – a teď tiše dobývá české zahrady, zatímco okurky vedle ní umírají.
