Babička v tom zadělává kvásek. Dnes je to skvost za mnoho tisíc korun

Možná ji máte v komoře taky. Takovou tu robustní mísu, ve které babička léta míchala těsto na buchty, nechávala v ní vzejít kvásek nebo do ní krájela bramborový salát na Vánoce. Pro nás to byl prostě „kus skla“, součást kuchyňského inventáře, která se zdála být nezničitelná. Jenže časy se mění. To, co dříve sloužilo jako obyčejný užitkový předmět, je dnes v očích sběratelů a milovníků designu vysoko ceněným pokladem.

Pokud doma najdete nádobí z litého jantaru, nebo jak se mu lidově přezdívá, z vulkanického skla, možná držíte v rukou věc, jejíž hodnota se dnes pohybuje v řádech tisíců korun. A není to jen o penězích; je to o příběhu materiálu, který ve své době předběhl budoucnost.

Co je to vlastně za zázrak?

Pojem „vulkanické sklo“ nebo „ohnivzdorné sklo s irisovým povrchem“ zní skoro jako něco z vědeckofantastického románu. Ve skutečnosti jde o technologicky fascinující produkt, který se v československých domácnostech začal objevovat v druhé polovině 20. století. Tyto mísy a pekáče byly vyráběny ze speciálního borosilikátového skla, které bylo navrženo tak, aby odolalo vysokým teplotám.

To nejdůležitější je ale povrchová úprava. Ten pověstný irisový efekt (měňavé barvy připomínající olejovou skvrnu na vodě nebo paví pera) vznikal nanášením tenké vrstvy kovových oxidů na ještě horké sklo během výroby. Výsledkem byla barva, která přechází od hlubokého medu přes oranžovou až po kovové odlesky. Právě proto se mu říká litý jantar. Na slunci tyto mísy doslova září a vypadají, jako by v nich stále hořel oheň.

Z kuchyně do vitrín sběratelů

Proč je o toto sklo dnes takový zájem? Odpověď je jednoduchá: retro vlna a kvalita. V 70. a 80. letech se toto nádobí vyrábělo jako masová záležitost, ale málokdo s ním zacházel jako s uměleckým dílem. Mísy padaly na zem, obíjely se o dřezy nebo končily v popelnicích, když se rodiny stěhovaly do modernějších bytů a chtěly „něco nového“.

Dnes, když se svět nasytil levného plastu a tenkého skla z dovozu, se lidé začínají vracet k poctivosti. Masivní provedení a neuvěřitelná odolnost dělají z těchto mís ideální kandidáty na „věčné“ nádobí. Sběratelé navíc oceňují fakt, že v tehdejším Československém sklářství (například v podnicích jako Kavalier Sázava nebo sklářství v Heřmanově Huti) pracovali špičkoví designéři. I ta nejobyčejnější zadělávačka tak měla promyšlenou ergonomii a nadčasový tvar.

Jak poznat, že máte doma „poklad“?

Ne každá hnědá mísa je nutně zlatý důl. Existuje několik poznávacích znamení, která odlišují běžnou produkci od sběratelského skvostu:

1. Váha a masivnost: Pravý „jantar“ z této éry je překvapivě těžký. Když ho vezmete do ruky, cítíte poctivý kus materiálu.
2. Lustrový povrch: Pokud se sklo pod určitým úhlem leskne do modra, zelena nebo fialova, jde o onen ceněný irisový povrch.
3. Stav: I když je sklo odolné, škrábance od kovových metliček nebo vyblednutí z myčky mohou cenu srazit. Kusy v mentovém stavu (bez poškození) jsou ty, za které lidé platí tisíce.
4. Značení: Někdy na dně najdete lisované značky jako Termisil, Simax nebo specifická čísla forem.

Tržní hodnota: Od stovek po tisíce

Zatímco před deseti lety jste takovou mísu koupili v bazaru za dvacetikorunu, dnes je situace jiná. Menší misky začínají na stovkách, ale velké zadělávací mísy s průměrem přes 25 cm nebo kompletní sady v perfektním stavu se na aukčních portálech nezřídka prodávají za částky převyšující 5 000 až 10 000 korun.

Extrémně ceněné jsou kousky, které mají specifický geometrický brus nebo jsou součástí limitovaných sérií určených pro export. Západní trh totiž tohle sklo miluje pod názvem Amber Carnival Glass a poptávka z ciziny šroubuje ceny nahoru i u nás.

Proč si ji nechat (i když nejste sběratelé)?

Pokud takovou mísu po babičce máte, moje rada zní: neprodávejte ji. Tedy, pokud vyloženě nepotřebujete peníze na nájem. Tato mísa je totiž víc než jen investice. Je to funkční historie.

Zadělávat v ní těsto má úplně jinou atmosféru. Sklo díky své síle skvěle drží teplotu, což je pro kynutí kvásku ideální. Navíc, na rozdíl od moderních materiálů, toto sklo nepřejímá pachy a je v podstatě věčné, pokud vám tedy nevyklouzne z ruky na dlaždice.

Péče o „vulkanické“ dědictví

Pokud se rozhodnete svou jantarovou krásku používat, zapomeňte na moderní vymoženosti. Myčka nádobí je největší nepřítel. Agresivní tablety a vysoký tlak vody mohou postupně narušit jemnou irisovou vrstvu, až sklo zmatní a ztratí svůj kouzelný lesk.

Pravidlo číslo jedna zní: mýt pouze ručně, vlažnou vodou s kapkou šetrného saponátu a měkkou houbičkou. Tak zajistíte, že se v této míse bude zadělávat na buchty i pro vaše vnoučata.