Práce a pracovní etika za socialismu: Povinnosti, společenské normy a všudypřítomná snaha všechno ošidit
Foto: Ludek / Creative commons, CC-BY-SA
4 min
Za socialismu pracovali povinně všichni, i když to občas vypadalo, že nepracuje vůbec nikdo. Stát předstíral, že občany platí za práci, občané na oplátku předstírali, že poctivě pracují. Jedno velké divadlo s minimální produktivitou práce.
Reklama
Příživnictví se netolerovalo
Pracovní povinnost byla za socialismu uzákoněná. Výjimku měly jen matky pečující o malé dítě, případně takzvané ženy v domácnosti, které živil manžel. Ale dovolit si to mohlo jen málo rodin, většinou byly potřeba příjmy od muže i od ženy, aby rodina pokryla své potřeby.
Paragraf o příživnictví byl způsobem, jak lidi donutit k poslušnosti, protože každý musel mít razítko zaměstnavatele v občanském průkazu. Kdo ho neměl, mohl skončit u soudu i ve vězení, a to až na tři roky. Prostitutky to řešily tak, že oficiálně byly zaměstnány třeba jako uklízečky (a na černo za ně pracoval někdo jiný). Veřejná bezpečnost věděla, že je to podfuk, ale za pár informací o klientech, zejména těch zahraničních, měly lehké děvy od příslušníků celkem klid. Horší to měli disidenti, kteří často práci nemohli sehnat a vůbec už ne ve svém oboru. Končili často jako topiči, myči oken apod.
Píchačky
Základem socialistické pracovní morálky bylo dodržování pracovní doby, což ve většině firem kontrolovaly takzvané „píchačky“, případně knihy příchodů a odchodů. Když člověk potřeboval vyřídit něco soukromého, poprosil někoho z kolegů, aby odpíchnul za něj. Ale co se dělo mezi příchodem a odchodem, to už bylo značně individuální. Třeba dělníci na stavbě odešli kolem 10. na svačinu do hospody a setrvali na ní až do oběda. To si nemohli dovolit třeba prodavačky v obchodech, takže byly aspoň náležité protivné na zákazníky. V jiných oborech existovaly pracovní normy, které se musely plnit. A někdy byly dost tvrdé.
Kdo nekrade, okrádá rodinu
Zcela běžné bylo přilepšovat si ze státního. Někdo si nosil domů kancelářský papír a propisky, jiný si služebním autem jezdil i na soukromé cíle a další vysloveně kradli vše, co bylo nedostatkové. Mizelo všechno, například náhradní díly, kachlíčky, ale i toaletní papír z kabinek na WC. Sice existoval i paragraf o rozkrádání socialistického majetku, ale chytit se podařilo jen minimum viníků. Existovalo dokonce heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“, které se většina lidí držela. Když viděli papalášské chování komunistických funkcionářů a jejich luxus, přišlo jim normální si přilepšit aspoň trochu.
Soudruzi všude
Základem pro kariérní postup bylo členství v KSČ, případně aspoň takzvaná angažovanost. Tím se rozuměla jakákoli činnost navíc, třeba u zahrádkářů, dobrovolných hasičů nebo aspoň ve sportovním klubu. Ale u některých pozic to bez stranické knížky nešlo vůbec. Řada lidí se tak musela řešit dilema, zda „k nim vleze“, aby mohli dělat to, co je baví, nebo zda si zachovají čisté svědomí s rizikem, že nejen nepřijde povýšení, ale že je dokonce mohou ze zaměstnání vyhodit. O spoustě věcí nerozhodovali odborníci, ale komunisté. Podle toho také socialistické hospodářství vypadalo.
Obecně se propagovaly více dělnické pozice než vzdělání. Horník nebo dělník v továrně tak často bral mnohem větší plat než třeba inženýr nebo doktor. Lidé to řešili systémem úplatků a protislužeb – od podpultového zboží od známých z obchodů přes kávu a bonboniéru lékaři, aby napsal recept nebo neschopenku, až po vyslovené úplatky na úřadech. Teoreticky si byli všichni rovni, ale říkalo se, že „někteří jsou si rovnější“. Stejné bylo asi jen oslovení soudruhu, soudružko, to bylo úplně všude.
