Kateřina Medicejská byla původně považována za krutou a bojovnou. Historici ale postupně přehodnocují její život
Foto: Dennis Jarvis / Creative commons, CC-BY-SA
více než 5 min
Kateřina Medicejská (1519–1589) byla královnou Francie, matkou tří králů a dvou královen a mezi lety 1559 a 1576 nejmocnější žena ve Francii a možná i v celé Evropě. Téměř 20 let vládla monarchii v době francouzských náboženských válek a politických intrik.
Reklama
Královna a matka
Její rodiče zemřeli krátce po jejím narození a prvních deset let jejího manželství s francouzským králem Jindřichem II. bylo poznamenáno její zdánlivou neplodností a zjevnou preferencí jejího manžela pro svou milenku Diane de Poitiers. V roce 1544 porodila svého prvního syna Františka II. Francouzského a měla celkem deset dětí, včetně Alžběty z Valois, španělské královny, Karla IX. Francouzského, Jindřicha III. Francouzského, Markéty z Valois, královny Francie, Claude Francouzské, vévodkyně Lotrinské a Františka, vévody z Anjou.
Moc po smrti manžela
Když její manžel 10. července 1559 zemřel, mohla Kateřina Medicejská konečně prosadit svou skutečnou politickou kariéru. Do té doby byla sice francouzskou královnou, ale stále zůstávala nenápadná, s výjimkou Jindřichova krátkého tažení do Lotrinska, kdy působila jako regentka a už tehdy prokázala své politické schopnosti.
Nelehká náboženská a politická situace
Její syn František II., manžel Marie Stuartovny, byl novým králem Francie a u moci byli Guisovi, strýcové Marie Stuartovny, což byla podmínka, kterou Kateřina těžko snášela. Hugenoti na ni spoléhali, protože každý věděl, že ji Marotovy žalmy vždy potěšily a že nedávno slíbila princi de Conde a admirálovi de Coligny, kteří byli hugenotskými vůdci, svobodu a bezpečí pro své následovníky. Ale intrikáni hugenoti vytvořili ve Francii stát ve státě a na svých synodách byli vyzváni, aby přijali „všechny prostředky sebeobrany a útoku včetně poskytování peněz vojákům a podnikání pokusů o ovládnutí měst a pevností“. Kateřina byla povinna umožnit Guisům potlačit spiknutí Amboise v březnu 1560 a na několik měsíců vykonávat jakousi katolickou diktaturu.
Poté, aby zkontrolovala a paralyzovala jejich moc, jmenovala kancléřem Michela de l'Hôpitala, muže, jehož manželka a děti byly kalvinisté, a svolala shromáždění význačných osobností ve Fontainebleau (srpen 1560), na kterém bylo rozhodnuto, že kacíři budou potrestáni, suspendováni a že generální státy, od kterých se očekával náboženský mír, se měly v prosinci sejít v Orléans. Mezitím František II. 5. prosince 1560 zemřel.
Politika Kateřiny Medicejské
Kateřinina politika zůstala přesně taková, jaká byla za Františkovy krátké vlády. Stále oscilovala mezi katolíky a protestanty, aby nastolila nadvládu královské rodiny, a věčně lavírovala mezi protestantskou Anglií, jejíž královnu Alžbětu v určitých dobách jako snacha hledala, a katolickým Španělskem, jehož král Filip II. byl její zeť. Tak se Kateřina snažila zajistit nezávislost a politickou samosprávu francouzské královské rodiny. Protože Karlovi IX., druhému Kateřininu synovi a nástupci Františka II., bylo sotva deset let, byla Kateřina regentkou a prakticky suverénní.
Jmenovala Anthonyho Bourbonského, krále Navarry a protestanta, generálporučíkem království, zvýšila l'Hôpitalovu moc, postavila překážku sňatku Marie Stuartovny s Donem Carlosem, synem Filipa II., a svolala konferenci ve snaze dosáhnout teologického porozumění mezi katolíky a hugenoty. Postavila se také proti svému zeti Filipovi II. Španělskému, který požadoval přísnost vůči hugenotům. Edikt z ledna 1562 jim zajistil toleranci.
Náboženské války
Politické zájmy, které pomohly uvést náboženské frakce do rozporu, se nezmenšily: arogance hugenotů katolíky popudila a masakr ve Vassy (březen 1562) zahájil první náboženskou válku, která sama o sobě byla vítězstvím Guiseovy politiky. Události se pak odehrály v rychlém sledu. Výsledkem bylo, že Guise přivedl Karla IX. zpět do Paříže.
Po smrti Karla IX.
Karel IX. zemřel 30. května 1574 a Jindřich, vévoda z Anjou, kterého Kateřina teprve nedávno učinila polským králem, se stal králem Francie. Tohoto třetího syna měla velmi ráda, ale měla na něj jen omezený vliv. Ústupky, které učinil protestantům ve smlouvě známé jako „Minsieurův mír“ (5. května 1576), vedly k vytvoření Svaté ligy na ochranu katolických zájmů. Po dvanáct let moc Guisů ve Francii neustále rostla, neúnavné válčení proti hugenotům sloužilo pouze k jejímu upevnění, a v důsledku toho Kateřina krutě trpěla. Jindřich III., obklopený svými oblíbenci, nechal svou dynastii upadnout do neblahé pověsti náboženských válek.
Poslední léta života
František z Valois, nejmladší syn Kateřiny, zemřel 10. června 1584, Jindřich III. byl bez potomků, a tak Jindřich Bourbonský, protestant (budoucí Jindřich IV.), se stal dědicem francouzské koruny. A nyní znechucená královna matka a bezdětný král viděli, jak se Francie stala jablkem sváru mezi Ligou a hugenotskou stranou. Kateřina, vždy ctižádostivá, vznesla nárok na portugalskou korunu pro člena své rodiny a marně snila o tom, že dá korunu Francie synovi své dcery, markýzi de Pont a Mousson; ale záležitost spočívala mezi Guisovými a Bourbony. Na konci roku 1587 již skutečným pánem Paříže nebyl Jindřich III., ale vévoda z Guise. Kateřina vždy kladla na první místo zájmy svých dětí a své rodiny a zemřela utlačovaná úzkostí, zda Jindřich III. zůstane králem Francie až do své smrti.
Jaká tedy byla Kateřina Medicejská?
Diktátorská, bezskrupulózní, vypočítavá a lstivá. Rafinovanost její politiky obtěžovala všechny zúčastněné strany a možná přispěla k prohloubení neshod, ačkoli Kateřina sama byla mírumilovně nakloněna. Navíc byla silně pověrčivá a obklopila se astrology. Byla bohužel nedostatečně silná ve své víře a jednala ve prospěch katolicismu jen proto, že v tom viděla určitou výhodu pro svou korunu. Mezi katolickou církví a Kateřininou náboženskou politikou nikdy neexistoval žádný společný zájem.
Její metody byly skutečně v podstatě tak egoistické, že hraničily s cynismem, a právě proto, že zájmy Francie a královské rodiny byly v té době totožné, Kateřina, když pracovala pro své děti, mimochodem poskytovala Francii přímou politickou službu a po třicet let zabránila cizincům zasahovat do jejích náboženských neshod nebo je jakkoli zneužívat. Navzdory mnoha starostem si našla volno, ve kterém mohla obohatit Bibliotheque Royale, nechat Philiberta Delorma postavit Tuileries a Pierre Lescot postavit Hotel de Soissons. Byla ženou renesance, učednicí Machiavelliho a objektivní smysl její politiky můžeme vnímat, když si vzpomeneme, že byla matkou, královnou.
