„Peníze nesmrdí.“ Tato fráze má kořeny ve starověkém Římě, kde se obchodovalo s kdečím
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
4 min
Starověký Řím, jak v době republikánské, tak říšské, byl důležitou obchodní velmocí, nejen Středomoří, ale celé Evropy. Na tržištích bylo možné najít hedvábí z Číny, koření z Orientu, kovy, nástroje, šperky a další zboží z různých provincií. Peníze bylo nutné získávat ze všeho, a to i z moči.
Reklama
Vespasianus a Titus
Roku 69 našeho letopočtu nastoupil na trůn císař Vespasianus, jehož nástupcem se měl stát jeho syn Titus. Oba tito muži jsou důležitými aktéry sporu o moč, sporu, okolo kterého vzniklo slavné úsloví: „Peníze nesmrdí.“ Vespasianus nebyl z žádné císařské dynastie. Pocházel ze středních vrstev římské společnosti, z rodiny výběrčího daní, takže od počátku měl přehled o financích.
Na trůn se dostal po občanské válce známé jako „Rok čtyř císařů“, ve které porazil předchozí císaře Galbu, Otha a Vitellia, aby nastolil Flaviovskou dynastii vládnoucí do roku 96 našeho letopočtu, na níž navázal zlatý věk „pěti dobrých císařů“. Titus byl Vespasianův syn, který vládl jen krátce, pouhé dva roky, a proslavil se především potlačením židovského povstání v Judeji a dokončením stavby Kolosea, a ač na tom neměl zásluh, během jeho vlády došlo i k slavné zkáze Pompejí.
Spor o moč
Vespasianova finanční politika se zaměřovala na zvyšování daní a rozšiřování zdaněných položek, v čemž došel, až tak daleko, že nechal roku 70 našeho letopočtu obnovit daň z moči. Proti tomu se jeho nástupce Titus ohradil a kritizoval toto rozhodnutí. Císař tehdy vzal zlaté mince vybrané z „daně z moči“ a podal je svému synovi s otázkou, zda vydávají nějaký zápach. Když Titus odpověděl, že ne, Vespasianus prohlásil: „A přece jsou z moči!“, čímž vzniklo přísloví: „Pecunia non olet.“ – Peníze nesmrdí. Tak se zrodila dodnes udržovaná fráze, která bývá využívána k obhajobě peněz získaných i nečestnými prostředky. Informace o této rozepři máme zejména od starověkého historika Gaia Suteonia Tranquillia z jeho díla „Životopisy dvanácti císařů“.
Je důležité říct, že Vespasianus nebyl první, kdo se k tomuto uchýlil. Poprvé s tím přišel již nechvalně známý císař Nero, který uvalil daň na výběr moči pod názvem „vectigal urinae“. Danil se výtěžek ze shromážděné moči nižších vrstev, ale tento první pokus o daň z moči nevydržel a byl zrušen až do nástupu Vespasiana. A proč vlastně byla moč shromažďována? Protože byla taky důležitou komoditou, zejména v oblasti koželužství a extrakce amoniaku.
Roku 74 pak nechal dokonce zřídit první veřejné záchody v historii. Nicméně, jedním z důsledků této daně a budování veřejných záchodů byla i nelichotivá skutečnost, že se veřejným záchodům mezi prostým lidem začalo přezdívat „Vespasianus“ či „Vespasiano“, a dodnes jsou tak občas označovány v italsky mluvících oblastech.
Moč jako cenná komodita
Mnoho věcí, které dnes považujeme za samozřejmost, bylo kdysi nedocenitelných. Když by vám ve starověkém Římě někdo daroval bednu ledu, asi by to byl velice zámožný člověk, který vám projevuje velkou úctu a vděk. Když by vám dnes někdo daroval bednu ledu, tak si určitě poklepete na čelo. Podobně to bylo i s močí. I ta byla důležitou komoditou s řadou oblastí využití, jak již bylo zmíněno.
Kromě uvedeného amoniaku a koželužství, byla moč ve starověkém Římě využívána jako nástroj k bělení zubů a obecně dentální hygieně, neboť Římané zjistili, že má určité pozitivní dopady v této oblasti. A i když se to může zdát nechutné, tento předpoklad nebyl úplně scestný, vzhledem k přítomnosti amoniaku v moči, který bělí zuby. Mnoho velkých a bohatých trhů s močí se nacházelo v dnešním Portugalsku. Takový trh s močí pak zásoboval nejen lidi toužící po bělejších zubech nebo čistějším oblečení, ale i koželuhy, rovněž využívající moč k bělení kůže, nebo i vlny.
Dnes už se sice moč nevyužívá k bělení oblečení ani zubů a asi se s ní nesetkáte ani v obchodech, ale stále je užívanou komoditou v zemědělství jako hnojivo.
