EU chce ověřování identity na sociálních sítích. Pomoci má digitální peněženka

Evropská unie chystá zásadní změnu pravidel pro sociální sítě. Povinné ověřování identity má přinést bezpečnější internet, ale za jakou cenu? Podívejme se na to, co nás skutečně čeká.

Když jsem poprvé zaregistroval zprávy o plánech Evropské unie zavést povinné ověřování identity na sociálních sítích, přiznám se, že jsem to odbyl jako další z těch vzdálených bruselských iniciativ. Jenže čím víc se do tématu ponořuji, tím jasněji vidím, že tohle není žádná abstraktní budoucnost. Je to změna, která může zásadně proměnit způsob, jakým používáme internet.

Digitální peněženka jako klíč k online světu

Jádrem celého systému má být takzvaná Evropská digitální identita (EUDI) Peněženka, jejíž spuštění se očekává v roce 2026. Nejde přitom jen o nějakou digitální občanku. Je to komplexní nástroj, který má umožnit ověřování různých atributů naší identity – věku, kvalifikace, třeba i řidičského oprávnění – aniž bychom museli sdílet všechna svá osobní data najednou.

Zní to vlastně docela rozumně. Místo toho, abych při registraci na sociální síť musel poskytnout kompletní datum narození, systém pouze potvrdí, že jsem starší osmnácti let. Technologie jako Zero-Knowledge Proofs to teoreticky umožňují – dokážou ověřit pravdivost informace, aniž by ji odhalily. Jenže mezi teorií a praxí bývá propastný rozdíl.

Proč to Brusel vlastně chce?

Argumenty pro zavedení povinné identifikace znějí na první poslech přesvědčivě. Konec falešných profilů. Omezení dezinformačních kampaní. Účinnější boj proti kyberšikaně. Ochrana dětí před nevhodným obsahem. To všechno jsou reálné problémy, které anonymita na internetu umožňuje nebo přinejmenším usnadňuje.

Jenže když se podíváme na dosavadní pokusy o podobnou regulaci jinde ve světě, optimismus rychle vyprchá. Jižní Korea experimentovala s ověřováním identity pro online komentáře – a systém nakonec opustila kvůli únikům dat a mizivým výsledkům. Čína a Rusko mají striktní politiku registrace pod reálným jménem, ale výsledkem je především státní dohled a potlačování disentu.

Kdo za to zaplatí?

Finanční náklady na zavedení takového systému budou astronomické. Pro globální giganty jako Meta nebo Google to bude sice významná, ale zvládnutelná zátěž. Menší platformy, startupy a lokální hráči ale mohou být touto regulací doslova rozdrceni. To může vést ke konsolidaci trhu, kdy přežijí jen ti největší a nejbohatší.

A pak je tu otázka, co se stávajícími miliardami účtů. Retroaktivní ověření by bylo logistickou noční můrou. Pravděpodobnější je, že povinné ověřování se bude týkat především nových účtů a některých specifických funkcí u těch stávajících.

Whistlebloweři v ohrožení

Co mě osobně znepokojuje nejvíc, je osud těch, pro které je anonymita otázkou bezpečnosti. Whistlebloweři, aktivisté v represivních režimech, novináři pracující na citlivých kauzách, oběti domácího násilí – ti všichni se spoléhají na možnost komunikovat online bez odhalení své identity.

EU slibuje výjimky, ale jak budou vypadat v praxi? Technické řešení by mohlo zahrnovat zabezpečené kanály s ověřením identity pouze pro důvěryhodnou třetí stranu. Jenže zajistit anonymitu, která by byla zároveň odolná proti zneužití, je mimořádně složitý oříšek. „Někdy může být anonymita životně důležitá,“ varují experti na ochranu soukromí.

Kam to všechno směřuje?

Brusel má v ruce silné páky. Extrateritoriální působnost práva EU, již úspěšně demonstrovaná s GDPR, znamená, že i platformy se sídlem mimo Evropu se budou muset podřídit – nebo riskovat pokuty až do výše šesti procent celosvětového obratu. V případě globálních gigantů jde o miliardy eur.

Zároveň ale platí, že uživatelé vždy najdou cestu, jak obejít omezení. VPN, falešné identity, jednorázové e-maily – bude to nikdy nekončící hra kočky s myší. A čím více subjektů bude s identifikačními daty pracovat, tím vyšší je riziko úniku nebo zneužití.

Éra digitální anonymity, tak jak ji známe, se možná skutečně chýlí ke konci. Otázka zní, zda to, co přijde místo ní, bude bezpečnější internet – nebo začátek něčeho, co si dnes ještě neumíme představit. Odpověď na to budeme znát až za několik let. Do té doby nám nezbývá než sledovat, jak se tento experiment vyvine, a doufat, že Brusel najde rovnováhu mezi bezpečností a svobodou, kterou slibuje.