Rodiče ve starověku běžně utráceli své děti: Vraždy děvčátek podle dobových spisů způsobily zkázu řecké civilizace

Ve starém Římě dostávaly rodiny státní příspěvky, aby ponechaly naživu děti, které by jinak utratily. Obětí praxe „odkládání“ dětí byla především děvčátka. Nepoměr vychovaných, rozuměno přeživších, děvčat mohl způsobit zánik starověké civilizace.

Největší pedagogický duch raného novověku Jan Ámos Komenský proklamoval požadavek výchovy pro všechny děti, chlapce i dívky, bohaté i chudé, a sám vytvořil výchovný systém od předškolního věku až po univerzitu. Ale dávná historie přístupu k výchově, vzdělávání a vůbec k holému životu dětí byla diametrálně odlišná, osvětlují morbidní skutečnost zacházení s potomstvem v dávných dobách autoři knihy Výpravy za člověkem, světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier.

Z antiky přešly do středověku a pak dále do novověku dvě praktiky, které ukazují tehdejší poměr k dítěti ve zvláštním světle. Ta první je velice smutná a pro dnešního člověka až nepochopitelná ve své krutosti. Je to tendence dítěte se zbavit, jestliže je nějak přespočetné a nehodí se do jednoduchého hospodářského rozpočtu.

Dokumenty a pohřebiště jako svědci

Odkládání dětí bylo ve starém Řecku běžnou praxí ve všech městských státech, snad jedině s výjimkou Atén. Obětí této praxe byla především děvčátka. Člověku jakožto živočišnému druhu se rodí přibližně týž počet potomstva pohlaví mužského jako ženského, přičemž biologicky odolnější pohlaví ženské snáze a déle přežívá.

Na starých pohřebištích však nacházejí archeologové běžně nepoměrně méně dětských koster děvčátek než chlapečků a dospělých koster ženských než mužských. Ale nemusíme jít až na pohřebiště. Něco říkají i dávné dokumenty. Tak ve starém řeckém Miletu 220 let před naším letopočtem v 79 rodinách, které získaly tohoto roku nové občanství, bylo ze 146 dětí 118 synů a 28 dcer. Dva synové byli v řeckých rodinách pravidlem, tři občas, ale více než jedna dívka byla zřídka vychovávána.

Z 600 rodin ve 2. století našeho letopočtu jen 1 % vychovalo dvě dcery. A někteří spisovatelé té doby si trpce stěžují, že tohle je příčinou úbytku řecké populace a zkázy kultury, dočteme se v knize Výpravy za člověkem.

Aby se zvýšila populace, v Římě ve dvou prvních stoletích našeho letopočtu se děly pokusy platit rodinám jakýsi státní příspěvek, aby ponechaly naživu děti, které by jinak utratily.

Dítě jako bezprávný nikdo

V antice bylo dítě bezprávé. Patria potestas v Římě dovolovala otci prodat dítě do otroctví nebo je i zabít. Ale ani u barbarských národů střední a východní Evropy to nebylo lepší. Ve staroslověnštině například je pro dítě slovo „otrok“.  Ve staré ruštině znamená slovo „otrok“ chlapce asi do 14 let. – otrok je tedy ten, kdo nemá práva mluvit, je bezprávný – stejně skutečný otrok jako dítě či jako nedospělý jedinec.

Obrat přišel ž ve 4. století. Římský zákon z roku 374 pokládá již zabití dítěte za vraždu. Křesťanské náboženství se totiž mezitím stalo v říši římské náboženstvím státním a s ním vstoupilo do právního kodexu pojetí dítěte jako samostatné lidské bytosti, s lidskou duší, na niž se vztahuje přikázání „nezabiješ!“ Svatí otcové se nyní ve svých spisech a kázáních dovolávají pro dítě „milosrdenství“, což byl do té doby pojem skoro neznámý. Zákony na ochranu dětí nebyly však diktovány ani tolik péčí o duši dítěte samotného, jako péčí o duši dospělých matek a otců, kteří by se jinak vraždou dítěte dopustili hříchu.

Však po celý středověk až hluboko do novověku se na narozené dítě pohlíží asi tak jako dnes na nenarozený plod a utrácení dětí je prožíváno asi s takovou citovou investicí jako dnes přerušení nežádoucího těhotenství. Postupně a velmi pozvolna ubývá praxe utrácení dítěte a na její místo nastupuje praxe modernější, to jest odkládání dětí do ústavů, nalezinců a jiných zařízení, která jsou čím dál ve větším rozsahu zřizována, píší světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier.