Povodně v Číně v roce 1887 přinesly nespočet obětí. Žluté řece vysloužily nechvalnou přezdívku
Foto: suksao / Depositphotos
4 min
Přírodní katastrofy jsou zpravidla proslulé svým rozsahem, naštěstí k nim však nedochází příliš často. Pokud však žijete v záplavové oblasti čínské řeky Chuang-che, můžete na ně narazit častěji, než byste očekávali.
Reklama
Chang-che neboli Žlutá řeka má za sebou poměrně krutou historii. V průběhu pouhých 50 let – mezi lety 1887 a 1943 – zde v důsledku katastrofálních záplav utonulo nebo zemřelo na hladomor a nemoci přibližně 10 milionů lidí. Byly to pak právě povodně v roce 1887, které se do moderních dějin Číny zapsaly obzvlášť krvavým perem, a utvrdily tak celý svět v tom, že Žlutá řeka si zaslouží i svou další přezdívku, kterou za svou historii získala – China’s Sorrow, tedy Smutek Číny.
Proč je Chuang-che tak smrtící?
Řeka pramení z míst, kde dochází k nánosům spraše, sypkého materiálu pocházejícího z pouště Gobi. Spraš poměrně snadno eroduje a zejména v období dešťů dochází k jeho splachování do řeky, kde se opět usazuje. Žlutá řeka je tak tokem s největším množstvím sedimentů na světě. Průtok vody se Číňané snažili postupně regulovat stavbou hrází, aby však bariéry dokázaly řeku zadržet, musely být stále vyšší a vyšší. Koryto Chuang-che tak postupně vystoupalo nad úroveň okolních rovin, a stalo se tak časovanou bombou, která měla v roce 1887 vybuchnout.
Osudový rok 1887 přinesl souhru nešťastných náhod
Hlavními viníky masivních záplav na konci 19. století byly především rekordní jarní deště a tající sníh. Díky nim dokázala Žlutá řeka překonat bezmála 18 metrů vysokou hráz, podemlela její základy a uvolnila drtivou sílu vody do okolí. Během následných záplav zemřely desítky tisíc lidí. Tím však počet obětí zdaleka neskončil. Další miliony Číňanů umřely hladem v důsledku hladomorů způsobeného zničením úrody na farmách podél toku řeky. Voda z řeky zaplavila oblast o rozloze 130 000 kilometrů čtverečních, včetně řady vesnic i měst, a zničila nespočet obytných budov a statků. Nebýt další povodně o pouhých 44 let později, byla by tato katastrofa nejsmrtelnější neštěstí v historii. Záplavy v roce 1887 překonaly ty v roce 1931 – shodou okolností opět na Chuang-che – a vyžádaly si dle odhadů možná až 4 miliony obětí, kvůli čemuž se staly dodnes nejhorší přírodní katastrofou v dějinách.
Tok řeky je nepravidelný a nepředvídatelný
Dnes je naštěstí situace o něco lepší. Po většinu roku řeka ani nedosahuje svého ústí. Tisíce kilometrů hrází, odváděcích kanálů, přehrad a zavlažovacích kanálů z ní podél toku postupně vysávají její sílu. Přesto však riziko v podobě nečekaných přívalových dešťů či obzvlášť teplého jara způsobujícího masivní tání ledu přetrvávají. Žlutá řeka tak zůstává i nadále nevyzpytatelnou přírodní silou, která se může lidem i navzdory řadě preventivních opatření rychle vymknout z rukou. Jedním z ochranných prostředků je i ambiciózní projekt víceúčelové přehrady Xiaolangdi. Stavba má mít celkem 10 odběrných věží, které zajišťují přívod energie, 9 povodňových a sedimentačních tunelů, šest energetických tunelů a podzemní elektrárnu. Není však jasné, zda-li tato masivní stavba dokáže tok Chuang-che dostatečně zkrotit.
Potenciálních obětí neustále přibývá
Od konce druhé světové války se navíc počet obyvatel Číny zdvojnásobil a na březích řeky vyrostly nové obrovské metropole. V roce 1996 dosáhla hladina Chuang-che historického maxima, přestože průtok řeky byl mnohem nižší než v roce 1958. Pokud by dnes došlo k podobně rozsáhlým záplavám jako v letech 1887 či 1931, nelze nijak zabránit tomu, aby zaplavily velkou část severovýchodní Číny. Můžeme jen doufat, že se rozlehlá města, jejichž aglomerací Smutek Číny protéká, v případě katastrofy podaří včas evakuovat.
