Nejničivější zbraň starověkého Blízkého východu. Luk přesný a pevný, šíp naprosto zkázonosný
Foto: Osama Shukir Muhammed Amin FRCP(Glasg) / Creative commons, CC-BY-SA,https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs
Luk a šíp byl neodmyslitelnou součástí mnoha kultur v dějinách lidstva. Těmi nejznámějšími a zároveň nejničivějšími ale byli Skytové, rodáci blízkého východu.
Nejničivější zbraň starověkého Blízkého východu. Luk přesný a pevný, šíp naprosto zkázonosný
Píšou se léta 900 až 200 před naším letopočtem a ke svému vrcholu se pomalými krůčky dostávají Skytové, nájezdníci, kteří si postupně budují respekt svých soupeřů nejen napříč střední Asií od západní Číny až po černé moře, ale o jejich činech a dovednostech se zmiňuje i řecký spisovatel a historik Herodotus. Ten označil Skyty za barbarský národ pocházející od Sibiře a nebyl daleko od pravdy. První úspěchy Skytů začínají obsazováním obchodních cest blízkého východu a postupnou inovací útočných technik a výzbroje.
Nájezdní kočovníky proslavil zejména jejich luk, který svým tvarem a složením naprosto vybočoval z toho, co lidé v té době znávali. Vynalezli jeden z prvních kompozitních luků na světě, tvořený ze dřeva, rohu, šlachy a lepidla. Tvar luku byl taktéž atypický a výrazně kratší, než bylo zvykem, což Skytům umožnilo lepší manipulaci na koních.
Ale nejen luk byl důležitý v dosažení Skytských úspěchů. I jejich šípy měly originální prvky jinde nevídané. Nejoblíbenější se stal hrot ve tvaru šipky, který dokázal projít skrz brnění, a zasáhl tak protivníka pod kůži. Za tímto hrotem se pak ukrývala kulička s bodlinami, v našich končinách podobná převážně ježku v kleci pana Foglara. Ta měla za úkol zvýšit bolest protivníka a vyřadit ho tím ze hry. Skytský hrot, jak se mu přezdívá, se objevil prvně v 7. století před Kristem, což by nasvědčovalo, že byl stvořen jako zbraň proti Asyřanům, jejich tehdejším úhlavním nepřátelům.
Hroty šípů se následně namáčely do hadího jedu, kterých se v okolí plazilo dostatek na to, aby jejich jed byl neustále dostupný. Hadí jed pak Skytové míchali s hnilobnými ostatky hada a podle některých legend se do této směsi přimíchávala i lidská krev a exkrementy. Díky této kombinaci byly šípy nejen bolestivé a smrtící ale i silně páchnoucí, což dodávalo protivníkům ještě větší strach. Na tělo šípu se malovaly vzory hadů, ze kterých byl použit jed. Díky malbám na šípech si protivníci údajně mysleli, že na ně neletí šíp, ale samotný had. Hrot šípu totiž společně s ostnatou koulí vypadaly při letu jako hadí hlava s ostrými jedovatými zuby, tělo šípu pokryté malbou pak dodávalo celému procesu patřičný šmrnc.
Postupem času přidávali Skytové další a další vychytávky jako například háčky na hrotech šípů, aby nešlo šíp jednoduše vytáhnout z těla. Tím se zajistilo, že jed zůstal déle v těle, a byl tedy účinnější a vytažení šípu samozřejmě taky daleko více bolelo. Dalším takovým vylepšením je kování dna a obruče toulce, aby nedocházelo k potížím při práci s jedem. Nejenže dno zajistilo, že jed neprosákne skrz kožený toulec, kování obruče pomáhalo bojovníkům vytahovat šípy, aniž by se sami dotkli jedu a ublížili si.
Skytové se díky svému umění lukostřelby, jízdě na koni a vedení válek nakonec rozrostli z kočovných kmenů roztříštěných napříč východní Evropou a Sibiře až po poměrně silnou velmoc okupující velké území, které se táhlo od římské říše a Germánie až po uralské a turecké kmeny či Arábii a střední království Indie.
V Evropě byl Skytský luk velmi známý a objevoval se třeba i na řeckých vázách, ostatně s lukem v ruce jsou spojení i řečtí bohové Amor, Apolo a Artemis. Skytské bojovníky pak v Evropě běžně verbovali do svých vojsk.
Na druhé straně světa, v severozápadní Číně, se podél hedvábné stezky objevily skytské hroby, ve kterých bylo nalezeno spoustu luků i šípů odhadem již z doby okolo 600 let před naším letopočtem. To by znamenalo, že byli Skytové schopní operovat na neuvěřitelně vzdálených prostorech najednou.