Nejbolestivější lékařská ošetření ve středověku. Tohle byste zažít nechtli
Foto: AndaPhoto / Shutterstock
4 min
Středověk má jistě své silné stránky. Ovšem ne v případě, že jste na smrt nemocný pacient čekající na ošetření. Lze říct, že středověká medicína se měla ještě hodně co učit. Chyběla anestetika, speciální nástroje, a hlavně znalosti, které mají doktoři dnes. Proto byl zákrok často nejen velmi bolestivý, ale hlavně jste ho také nemuseli přežít. Jaká ošetření patřila k těm nejbolestivějším?
Reklama
Trepanace lebky se prováděla běžně, ač měla svá úskalí
Člověk trpící migrénou, epilepsií nebo tlakem na mozek by běžně rád vyhledal lékaře a s ním i potřebnou úlevu od bolesti. To však neplatí v případě středověku, kdy časté bolesti hlavy a duševní poruchy rádi léčili takzvanou trepanací. Během tohoto zákroku lékaři postiženému vyvrtali malou díru do lebky, přímo doprostřed čela. Účelem bylo odhalit vnější membránu mozku a lépe cílit na problém. Léčba ve středověku byla krutá už proto, že chyběla potřebná anestetika.
A tak se většina zákroků odehrávala nejčastěji pod vlivem vína. To bylo levné a dostupné. Dalo by se říct, že trepanace byla ve většině případů úspěšná... Ti, kteří zákrok přežili, na úmorné bolesti hlavy nejspíš zapomněli. Zapomněli proto, že museli řešit komplikace, které se po zákroku velmi často objevovaly. Protože byla lebka obnažená, bylo postižené místo náchylné na různé bakterie, které v místě vrtu způsobovaly nejrůznější záněty.
Jó, léčba šokem nebo tím, že lékař způsobil pacientovi ještě větší bolest, aby na tu předchozí zapomněl, nebyla ve středověku ničím výjimečným. Co dnes obyčejný a jen málo invazivní katetr, to byl ve středověku křest ohněm. Katetry byly a hojně se používaly při problémech při močení a při ucpaném močovém měchýři. Jenže byly kovové a lékaři neváhali použít hrubé násilí, aby katetr správně zavedli. O anestezii a celkové hygieně ani nemluvě.
Jen málokdy ve středověku lékař představoval pro pacienta pomoc a záruku, že se ze své nemoci vyhrabe. Medicína byla ve středověku ještě v plenkách a všichni, kteří se v té době nazývali doktory, se na svých pacientech učili. Nebylo ničím výjimečným, že pacienta, který se u lékaře objevil s banalitou, vynášeli nohama napřed.
Léčba šedého zákalu jen na vlastní nebezpečí a pravidelné odpouštění krve
Jít k lékaři s počínajícím šedým zákalem ve středověku vyšlo pacienta kolikrát hůř, než kdyby šedý zákal neřešil. Středověká oční chirurgie nebrala ohled na to, že oko je velmi křehké a jeho poškození nenávratné. Na léčbu šedého zákalu se používalo takzvané jehlování. V té době vám lékař do okraje rohovky zapíchl tlustou plochou jehlu a následně se snažil zatlačit neprůhlednou čočku oka zpět do jeho okraje.
Asi nemusíme doplňovat, že po takovém zákroku oko pacienta zůstávalo i nadále nezaostřené, jestli na něj vůbec viděl. Často pacienti chodili k lékařům namol opilí, aby úmornou bolest, které jim chirurgické zákroky ve středověku způsobovaly, vůbec přežili. Z bolesti tito pacienti často upadali do bezvědomí. Přesto se našli takoví, kteří svého lékaře vyhledávali i několikrát do měsíce, aby jim takzvaně propustil krev. Lékař jim napíchl žílu a pak nechal krev na pár okamžiků volně stékat do připravené nádoby. A protože tato metoda byla velmi populární a na neduhy takřka univerzální, nabízeli ji nejen doktoři, ale také holičství.
Ledvinové kameny se léčily tak, že lékař přivázal pacientovi nohy ke krku a pak strčil dva své prsty do jeho konečníku. Surovým prohmatáváním pak hledal kuličku, která by mohla signalizovat ledvinový kámen. Ten se pak z močového měchýře násilně vyřezával. Jako by si chtěli středověcí lékaři tímto zajistit neustálé zástupy pacientů, že? Zkrátka bylo co nacvičovat.
