Proměna sídliště Janov v průběhu času: Z ambiciózního projektu k místu se sociálními výzvami

Turista přijíždí do Česka s představou malebné Prahy, piva a historických památek. Stačí ale odbočit mimo hlavní trasy – třeba do severních Čech, na sídliště Janov v Litvínově – a tenhle obrázek rychle vezme za své.

Místo, které ničí obraz Česka, není žádný marketingový slogan, ale krutá realita. Janov je totiž zrcadlem všeho, co se nám v uplynulých třech dekádách nepovedlo. Je to místo, kde se krásná příroda Krušných hor potkává s beznadějí, sociálním vyloučením a architektonickou apokalypsou.

Od pýchy k hanbě

Historie Janova je fascinující a tragická zároveň. V 70. a 80. letech to nebylo žádné doupě hříchu. Naopak. Janov byl projektován jako moderní, prestižní bydlení pro zaměstnance okolních chemických závodů a dolů. Byty tu byly prostorné, obklopené zelení a les byl doslova za rohem. Kdo dostal byt v Janově, ten v Litvínově něco znamenal.

Zlom nastal po revoluci a během divokých devadesátek. Nezvládnutá privatizace bytového fondu položila základy pro to, co vidíme dnes. Město se zbavilo bytů, které skoupili spekulanti a takzvaní obchodníci s chudobou. Ti pochopili, že nejlepší byznys není pronajímat byty lidem, kteří pracují, ale těm, za které platí nájem stát skrze sociální dávky.

Výsledek? Do Janova se začali stěhovat lidé z celé republiky, kteří jinde neměli šanci. Lidé s dluhy, bez vzdělání a s nulovou perspektivou. Z prestižní adresy se během jedné generace stala největší vyloučená lokalita v Česku, kde se normální život stal spíše výjimkou než pravidlem.

Estetika zmaru: Co cizinec nepochopí

Když do Janova vjedete dnes, první, co vás udeří do očí, je vizuální kontrast. Na jedné straně panorama Krušných hor, na druhé straně paneláky, které vypadají, jako by jimi prošla frontová linie. Vybydlené vchody, zabedněná okna a fasády, ze kterých opadává omítka jako kůže z nemocného zvířete.

Cizinec, zvyklý na západní standardy, bude jen těžko chápat, jak je možné, že v zemi, která se pyšní vysokým HDP a nízkou nezaměstnaností, existuje takové urbanistické peklo. Uvidí hromady odpadků pod okny (protože někteří nájemníci prostě koše nepoužívají) a ucítí ten specifický mix pachu levného tabáku a vlhkého zdiva.

Obraz Česka jako bezpečné a upravené země tady dostává brutální ránu na solar. Janov totiž nevypadá jako chudá čtvrť, vypadá jako místo, které stát a společnost dávno odepsaly. A to je pro turistu, který přijel za „evropským zážitkem“, naprosto nepochopitelný signál.

Obchod s chudobou jako nekonečná smyčka

Největším problémem Janova není jen to, jak vypadá, ale jak funguje zevnitř. Je to ekosystém postavený na vykořisťování těch nejchudších. Majitelé bytů, kteří často v Litvínově ani nežijí a bydlí v luxusních vilách u Prahy nebo v zahraničí, inkasují od státu přemrštěné doplatky na bydlení. Do oprav bytů přitom neinvestují ani korunu.

Lidé v Janově jsou tak v pasti. Jsou v dluhové spirále, nemají práci a jejich děti vyrůstají v prostředí, kde je „normální“ nepracovat a žít z ruky do huby. Když se k tomu přidá drogová kriminalita a neustálé sociální napětí, dostáváte koktejl, který je pro jakéhokoli vnějšího pozorovatele naprosto odrazující.

Pokud sem zabloudí cizinec, neuvidí jen špinavé ulice. Uvidí systémové selhání. Uvidí, že jsme jako stát dovolili, aby vznikla místa, kde zákon platí jen tak napůl a kde je lidská důstojnost nedostatkovým zbožím.

Pokud ho uvidí, už se nevrátí

Náš cestovní ruch je postaven na kráse. Na hradech, zámcích a opravených náměstích. Janov je ale tou temnou stranou měsíce, o které se v brožurách nepíše. Je to živoucí antiteze českého úspěchu.

Kdyby se Janov stal součástí turistických tras (což se v rámci bizarního „dark tourismu“ občas děje), návštěvník by si odnesl pocit, že Česko je zemí propastných rozdílů. Zemí, kde kousek od luxusních lázní v Karlových Varech existuje místo, které připomíná spíše postapokalyptický film než moderní Evropu.

Špatná pověst se šíří rychle. Jeden virální post na Instagramu nebo video na YouTube od známého cestovatele může zničit roky práce agentur na podporu turismu. Janov je totiž autentický v tom nejhorším možném smyslu. Ukazuje totiž, že pod nablýskaným povrchem máme vředy, které neumíme (nebo nechceme) léčit.

Je z toho cesta ven?

Řešení situace v Janově je v nedohlednu, přestože se o něm mluví desítky let. Město Litvínov se snaží o výkup bytů do vlastnictví, aby získalo kontrolu nad tím, kdo v nich bydlí, ale jde to pomalu a stojí to obrovské peníze. Legislativa kolem obchodu s chudobou se sice zpřísňuje, ale spekulanti jsou vždy o krok napřed.

Dokud bude Janov vypadat tak, jak vypadá, bude dál fungovat jako strašák a černá skvrna na mapě. Není to jen problém Litvínova, je to vizitka nás všech. Pokud chceme, aby se k nám cizinci rádi vraceli, musíme jim nabídnout víc než jen hezká náměstí. Musíme ukázat, že jsme zemí, která se dokáže postarat i o své periferie a která nedovolí, aby se z jejích měst stávala ghetta.