Masožravé rostliny mají chytré metody, jak nevyhynout: Nežeru své opylovače, ostatní si vychutnám
Foto: Marcgene83/ Shutterstock
3 min
Ve filmu o masožravé Adéle se o tom divák nedozvěděl, ale v životě masožravých rostlin existuje rozpor. Loví hmyz, kterým se živí, ale přitom ho potřebují k opylování květů. Jak ho vyřešily?
Reklama
Masožravost se vyvinula u rostlin, které žijí v prostředí s nedostatkem živin. Často jsou to různé mokřady a rašeliniště, popisuje Zdena Martinová v časopisu ABC. Chudé na živiny ale bývají i vlhké tropické lesy, kde se organické zbytky rychle rozkládají a odplavují je deště. Masožravky se vybavily důmyslnými pastmi a chybějící živiny doplňují lovem. Spíš by se jim ale mělo říkat hmyzožravé, protože jejich hlavní kořistí je hmyz a drobní členovci. Problém je, že kvetou stejně jako jiné rostliny - pokud chtějí vytvořit semena, potřebují opylovače. A tím bývá nejčastěji opět hmyz.
Trojitá ochrana
Aby si masožravé rostliny nepožíraly své vlastní opylovače, musely najít způsob, jak oddělit kořist od užitečného hmyzu. Hádance, jak to dělají, se věnovali botanikové z Národního přírodovědeckého muzea ve Washingtonu. Ukázalo se, že masožravky k ochraně svých hmyzích přátel používají hned tři různé metody. Metodu prostorovou, časovou a využívání odlišných typů lákadel. Málokterá se přitom spokojí jen s jednou z nich - obvykle je pro jistotu vzájemně kombinují.
Daleko od pastí
Metoda prostorová je asi nepřirozenější: Květy se rozvíjejí co nejdál od pastí. Mucholapka podivná (Dionaea muscipula) má své „sklapovací“ listy sestavené do přízemní růžice. Loví tak živočichy, kteří se pohybují na zemi, zatímco květy vyrůstají vysoko nad nimi na dlouhých stoncích. Podobně zajišťují bezpečí svých opylovačů i tučnice (Pinguicula) či rosnatky včetně naší nejznámější masožravky - rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia). K dokonalosti ale dovedly tuto metodu vodní druhy bublinatek (Utricularia). Do pastí nastražených pod vodou loví drobné korýše, zatímco nápadné květy lákají na pyl a nektar hmyz poletující nad hladinou.
Na střídačku
Druhý trik spočívá v tom, že rostlina kvete v období, kdy její pasti ještě nejsou funkční. Takto své opylovače chrání například severoamerické špirlice (Sarracenia). Jejich pasti jsou tvořeny listy přeměněnými v nálevkovité láčky. Hmyz přilákaný barvou nebo vůní nektaru, který vylučuje horní část láčky, usedne na její okraj a po jeho kluzkém povrchu se zřítí dovnitř. Láčky na konci léta odumírají a na jaře se znovu vyvíjejí. Špirlice proto rozkvétají velice časně, ještě dřív, než láčka doroste a začne lákat kořist. I tak se ale jejich květy pro jistotu vznášejí na dlouhém stonku vysoko nad listovou růžicí s láčkami.
Rozdílná lákadla
Třetí metodu - odlišný typ lákadla - využívají masožravky obvykle v kombinaci s předchozími. Květy některých špirlic či láčkovek (Nepenthes) nechrání jen vzdálenost od pastí. Svou vůní, tvarem a zbarvením přitahují ten typ hmyzu, který je opyluje - například čmeláky. Naproti tomu vůně či pach, který se line z láčky, láká mouchy nebo mravence. Podobný „nektar“ vylučují i listy mucholapek, které jím neodolatelně vábí mouchy. Ostatně, právě podle toho dostala rostlina své jméno. Je to skutečná mucholapka.
