Bony z Tuzexu po letech: nenápadné papírky dnes lákají sběratele i investory

Pamatujete si tu specifickou vůni? Tu směsici drahých mýdel, kvalitní kávy, nového textilu a onoho těžko definovatelného „Západu“? Pokud jste vyrůstali nebo žili v socialistickém Československu, stačí zavřít oči a hned víte, o čem mluvím. Tuzex. Místo, kde se sny stávaly skutečností, pokud jste tedy měli v kapse ty správné papírky. Tuzexové bony.

Dneska se na ně díváme jako na historický artefakt, ale ve své době to byla ta nejtvrdší měna, jakou jste mohli v peněžence mít. Oficiálně to byly odběrní poukazy podniku zahraničního obchodu, ale nikdo jim neřekl jinak než bony. A zatímco dneska řešíme bitcoiny a kurzy akcií, tehdy se celý národ točil kolem toho, za kolik se „střílí“ bony u hotelu Jalta nebo na rohu u Tuzexu.

Mít igelitku z Tuzexu znamenalo být králem

V době, kdy se na banány stály fronty a sehnat barevnou televizi vyžadovalo buď obrovské štěstí, nebo příbuzného na správném místě, byl Tuzex oázou hojnosti. Jenže v tomhle obchodě vám byly klasické koruny k ničemu. Tady vládly bony. Kdo je měl, mohl si koupit legendární džíny značky Rifle, které z vás okamžitě udělaly největšího frajera na tancovačce. Mohli jste mít kosmetiku Fa, hračky Matchbox, elektroniku Sony nebo legendární kazety Maxell.

Mít doma věci z Tuzexu nebyla jen otázka spotřeby, byl to sociální status. I taková prázdná plechovka od Coca-Coly nebo prázdná láhev od whisky se v mnoha domácnostech nevyhazovala, ale hrdě vystavovala v obývací stěně. Byla to trofej. Důkaz, že patříte k té „vyvolené“ skupině, která má přístup k bonům.

Kde se vlastně braly?

Oficiální cesta k bonům vedla přes devizové příspěvky od příbuzných ze zahraničí nebo přes diety, které dostávali lidé pracující v cizině – montéři, diplomaté nebo umělci. Jenže těch bylo málo. A tak nastoupil fenomén, který ke koloritu té doby neodmyslitelně patří: vexláci.

Tito pánové v kožených bundách s ledabylým postojem byli tehdejšími „bankéři ulice“. Kurz bonu byl v oficiální bance pevně daný (často 1:1 k koruně při převodu z deviz), ale na černém trhu se jedna poukázka prodávala za 5 až 6 korun. To byl v té době obrovský rozdíl. Riskovat vězení za „nedovolené nakládání s devizovými prostředky“ se prostě vyplácelo.

Proč jsou dneska některé bony „zlatý důl“?

Když režim padl a Tuzex v roce 1992 definitivně skončil, většina lidí zbylé bony prostě utratila za poslední zásoby čokolády nebo je vyhodila jako bezcenný cár papíru. A to byla ta největší chyba. Notafilie, tedy sběratelství bankovek a papírových platidel, zažívá v posledních letech neskutečný boom. A tuzexové poukázky jsou v tomto světě absolutním hitem.

Možná si říkáte: „Vždyť to nebyly ani pravé peníze!“ Právě v tom je ten vtip. Byly to poukázky s omezenou platností a specifickým účelem, což z nich dnes dělá extrémně vzácné kousky. Jejich hodnota neroste jen kvůli nostalgii, ale kvůli jejich vzácnosti a dochovanému stavu.

Jak poznat milion v šuplíku?

Ne každý bon má hodnotu nového auta, ale některé kousky se tomu blíží. Co rozhoduje o tom, jestli máte v ruce papír do sběru, nebo poklad?

1. Nominální hodnota: Zatímco bony v hodnotě 1, 5 nebo 10 bonů jsou poměrně běžné, vysoké nominály jako 500 bonů nebo dokonce 1000 bonů jsou extrémně vzácné. Většina lidí je tehdy okamžitě utratila za drahé zboží (auta, elektroniku).
2. Série a emise: Sběratelé jdou po detailech. Existují různé emise z různých let (např. 1957, 1961, 1970 atd.). Některé série byly vytištěny v minimálním nákladu. Například bony z padesátých a šedesátých let jsou dnes nesmírně ceněné.
3. Stav (Zachovalost): Tohle je alfa a omega. Pokud je bon zmuchlaný, natržený nebo má mastné fleky od guláše, jeho cena padá. Ale pokud máte doma kousek v takzvaném stavu UNC (Uncirculated) – tedy v takovém, jako by právě sjel z tiskárny – máte vyhráno.
4. Specifické druhy: Kromě klasických bonů existovaly i speciální poukázky pro diplomaty nebo dárkové certifikáty. Ty jsou pro sběratele jako magnet.

Příběh o milionu: Je to realita?

Možná vás zajímá, jestli je ten milion v titulku jen nadsázka. Inu, v aukčních síních se v posledních letech dějí věci! Zatímco běžný bon z 80. let v pěkném stavu prodáte za pár stovek nebo tisícovek, u unikátních kusů z raných emisí nebo u kompletních, neperforovaných archů se ceny šplhají do závratných výšin.

Nedávno se na sběratelských aukcích objevily vzácné poukázky, jejichž vyvolávací cena začínala na desetitisících a skončila u částek, za které byste tehdy v Tuzexu koupili celou flotilu automobilů Fiat 131 Mirafiori. Pokud byste vlastnili ucelenou sbírku všech nominálů z určitého roku v perfektní kvalitě, částka s šesti nulami už vůbec nezní jako sci-fi. Je to investice, která na rozdíl od peněz v bance neztrácí na hodnotě kvůli inflaci.

Co teď? Prohledejte půdu!

Pokud máte po babičce starou krabici od bot s dokumenty, nebo jste kdysi v knížce zapomněli „záložku“ v podobě oranžového papírku, jděte a zkontrolujte to. Možná tam leží zapomenutých pár bonů. I kdyby to nebyl ten pověstný milion, může to být velmi příjemné přilepšení k rozpočtu.

A i kdyby neměly závratnou finanční hodnotu, mají tu historickou. Připomínají nám dobu, kdy svět byl rozdělený oponou a kdy radost z jedné tabulky čokolády Milka byla větší než dnešní radost z nového iPhonu. Bony byly symbolem touhy po svobodě, po kvalitě a po něčem, co nás přesahovalo. A to je hodnota, kterou žádná aukce nikdy úplně nevyčíslí.