Jak se mohla starověká zvířata vyvinout tak, aby nabyla skutečně obřích rozměrů?

Velké tělo je energeticky náročné

Za úbytkem velkých druhů stojí mnoho faktorů. Několik z nich si lze ukázat na rozdílu mezi dinosaury a dnešními největšími zvířaty, savci. Jak uvádí web Live Science, velké tělo spotřebuje hodně energie, kterou musí živočichové dodávat potravou. Navíc nároky na stravu se zvyšují s věkem jedince.

Mládě krokodýla požírá menší kořist, na níž mu stačí malé jehlovité zuby. Pětimetrové krokodýlí tělo však potřebuje větší porce, a proto u těchto plazů dochází k výměně zubů za robustnější. Také u žraloků dochází během života k opakované výměně chrupu.

Teplota krve hraje roli

Savci si tento luxus dopřát nemohou, tudíž rozdíl mezi velikostí dospívajícího a dospělého jedince nemůže být tak markantní. Spoustu energie spotřebuje také teplokrevnost, a jak víme, savci patří mezi teplokrevné živočichy.

Naopak dinosaury řadí dnešní věda na gradientu mezi studenokrevností a teplokrevností na spodní hranici teplokrevnosti, z čehož plyne, že velké tělo bylo pro dinosaury energeticky méně nákladné.

Váhu nadnášely vzduchové vaky

Dalším rozdílem mezi dinosaury a savci jsou vzdušné vaky, které se u pravěkých plazů pravděpodobně táhly od plic až ke kostem a vytvářely pevné, ale lehké lešení, jak řekl časopisu Scientific American paleontolog Steve Brusatte z Edinburské univerzity.

Díky tomu měli dinosauři kostry, které byly stále pevné a pružné, ale zároveň lehké. Naproti tomu savci vzduchové vaky postrádají a podle paleontologa Brusatte by maximální možná velikost, které mohou savců dosáhnout, mohla odpovídat rozměrům slona.

Nutnost vhodného prostředí

Obrovská velikost také vyžaduje vhodné prostředí. Ve studii publikované v roce 2016 v časopise PLOS One dospěl Vermeij k závěru, že gigantičnost závisí především na dostatku zdrojů.

Jinými slovy, ekologická infrastruktura musí produkovat dostatek kyslíku, potravy a životního prostředí, aby mohl vyrůst skutečně obří tvor. Takové niky zaznamenaly velký rozvoj v období středního triasu, tedy na počátku věku dinosaurů, napsal Vermeij.

Růst potřebuje čas

Další klíčovou složkou pro vývoj gigantismu je čas. Ačkoli mají živočišné linie tendenci se v průběhu generací zvětšovat, k dosažení obřích rozměrů je zapotřebí obrovské množství evolučního času. A období hromadného vymírání vždycky nejvíce dopadá na větší tvory, a může tak zanechat místa pro obří zvířata neobsazená po desítky nebo stovky milionů let.

Spolupráce převažuje nad individualitou

Podle Vermeije ale nejkomplexnější vysvětlení zmenšující se velikosti nepochází z fyziologie nebo prostředí, ale ze sociální struktury. „Evoluce… organizovaného sociálního chování, nejen stád, ale skutečně organizovaného lovu u savců zavedla novou formu dominance. Skupinový lov relativně malých predátorů činí zranitelnou i velmi velkou kořist. Individuální gigantismus byl na souši ve skutečnosti nahrazen gigantismem na úrovni skupiny,“ napsal v již zmiňované studii z roku 2016.

Podle této teorie je pro živočichy výhodnější spolupráce menších jedinců, jakou můžeme vidět například u vlků. Takovéto druhy sice nedosáhnout velikosti kupříkladu mamuta, ale mají větší pravděpodobnost, že se dožijí dospělosti a přivedou na svět další mláďata, což je pro přežití klíčové.

Důležitým faktorem je člověk

Pravěcí živočichové měli oproti dnešním druhům ještě jednu podstatnou výhodu. Nemuseli čelit silnému a rozpínavému predátorovi, člověku. Konec megafauny v poslední době ledové je dáván do souvislosti mimo jiné s lovem člověka.

A i dnes vidíme, že čím je živočich větší, tím hůře se skryje před naším nenasytným okem. Sám největší živočich současnosti, plejtvák obrovský, čelí vyhynutí kvůli nelegálnímu lovu a změnám prostředí, za nimiž z velké části stojí opět člověk.