Jak se mohla starověká zvířata vyvinout tak, aby nabyla skutečně obřích rozměrů?

Stádo majestátných sauropodů, jejichž délka mohla přesahovat až třicet metrů. Nelítostný boj dvou tyranosaurů velikosti dvoupatrového domu. Při porovnávání s dnešní faunou si nelze nevšimnout, že obřích živočichů výrazně ubylo. Co umožnilo starověkým zvířatům dorůst takových rozměrů?

Velké tělo je energeticky náročné

Za úbytkem velkých druhů stojí mnoho faktorů. Několik z nich si lze ukázat na rozdílu mezi dinosaury a dnešními největšími zvířaty, savci. Jak uvádí web Live Science, velké tělo spotřebuje hodně energie, kterou musí živočichové dodávat potravou. Navíc nároky na stravu se zvyšují s věkem jedince.

Mládě krokodýla požírá menší kořist, na níž mu stačí malé jehlovité zuby. Pětimetrové krokodýlí tělo však potřebuje větší porce, a proto u těchto plazů dochází k výměně zubů za robustnější. Také u žraloků dochází během života k opakované výměně chrupu.

Teplota krve hraje roli

Savci si tento luxus dopřát nemohou, tudíž rozdíl mezi velikostí dospívajícího a dospělého jedince nemůže být tak markantní. Spoustu energie spotřebuje také teplokrevnost, a jak víme, savci patří mezi teplokrevné živočichy.

Naopak dinosaury řadí dnešní věda na gradientu mezi studenokrevností a teplokrevností na spodní hranici teplokrevnosti, z čehož plyne, že velké tělo bylo pro dinosaury energeticky méně nákladné.

Váhu nadnášely vzduchové vaky

Dalším rozdílem mezi dinosaury a savci jsou vzdušné vaky, které se u pravěkých plazů pravděpodobně táhly od plic až ke kostem a vytvářely pevné, ale lehké lešení, jak řekl časopisu Scientific American paleontolog Steve Brusatte z Edinburské univerzity.

Díky tomu měli dinosauři kostry, které byly stále pevné a pružné, ale zároveň lehké. Naproti tomu savci vzduchové vaky postrádají a podle paleontologa Brusatte by maximální možná velikost, které mohou savců dosáhnout, mohla odpovídat rozměrům slona.

Nutnost vhodného prostředí

Obrovská velikost také vyžaduje vhodné prostředí. Ve studii publikované v roce 2016 v časopise PLOS One dospěl Vermeij k závěru, že gigantičnost závisí především na dostatku zdrojů.

Jinými slovy, ekologická infrastruktura musí produkovat dostatek kyslíku, potravy a životního prostředí, aby mohl vyrůst skutečně obří tvor. Takové niky zaznamenaly velký rozvoj v období středního triasu, tedy na počátku věku dinosaurů, napsal Vermeij.

Růst potřebuje čas

Další klíčovou složkou pro vývoj gigantismu je čas. Ačkoli mají živočišné linie tendenci se v průběhu generací zvětšovat, k dosažení obřích rozměrů je zapotřebí obrovské množství evolučního času. A období hromadného vymírání vždycky nejvíce dopadá na větší tvory, a může tak zanechat místa pro obří zvířata neobsazená po desítky nebo stovky milionů let.

Spolupráce převažuje nad individualitou

Podle Vermeije ale nejkomplexnější vysvětlení zmenšující se velikosti nepochází z fyziologie nebo prostředí, ale ze sociální struktury. „Evoluce… organizovaného sociálního chování, nejen stád, ale skutečně organizovaného lovu u savců zavedla novou formu dominance. Skupinový lov relativně malých predátorů činí zranitelnou i velmi velkou kořist. Individuální gigantismus byl na souši ve skutečnosti nahrazen gigantismem na úrovni skupiny,“ napsal v již zmiňované studii z roku 2016.

Podle této teorie je pro živočichy výhodnější spolupráce menších jedinců, jakou můžeme vidět například u vlků. Takovéto druhy sice nedosáhnout velikosti kupříkladu mamuta, ale mají větší pravděpodobnost, že se dožijí dospělosti a přivedou na svět další mláďata, což je pro přežití klíčové.

Důležitým faktorem je člověk

Pravěcí živočichové měli oproti dnešním druhům ještě jednu podstatnou výhodu. Nemuseli čelit silnému a rozpínavému predátorovi, člověku. Konec megafauny v poslední době ledové je dáván do souvislosti mimo jiné s lovem člověka.

A i dnes vidíme, že čím je živočich větší, tím hůře se skryje před naším nenasytným okem. Sám největší živočich současnosti, plejtvák obrovský, čelí vyhynutí kvůli nelegálnímu lovu a změnám prostředí, za nimiž z velké části stojí opět člověk.