Díra v lebce jako léčebná metoda: Trepanací se léčily různé nemoci, pacienti obvykle přežili. Metod existovalo více
Foto: welcomia / Depositphotos
Trepanace, léčebná metoda proražením lebky, se dostala do podvědomí lidí téměř okamžitě poté, co v roce 1865 archeolog George Squier obdržel od své hostitelky lebku s dírou z inckého pohřebiště. Co dnes o tomto způsobu léčby víme?
Badatel se hned dovtípil, že díra byla vytvořena záměrně
Díra v lebce byla příliš rovnoměrná na to, aby ji vytvořilo zvíře nebo vznikla pádem. Přitom se nejednalo o ojedinělý případ. Lebky s dírou v hlavě se postupně objevovaly na pohřebištích po celém světě, dnešní Českou republiku nevyjímaje. A v některých částech se tato léčebná metoda používá dodnes. Pouze již není tak bolestivá a netrvá tak dlouho.
Ano, naši předci totiž opravdu trpěli, když potřebovali vyléčit. Podívejme se na to, jak šel čas a jak se mučící praktika proměnila v moderní chirurgický zákrok.
Co trepanace je
Jedná se o vyvrtání otvoru do lebeční kosti, přičemž blána, která chrání mozek, nesmí být poškozena. Zkoušeli to již v pravěku, a například v době kamenné šlo spíše o metodu pokus-omyl. V této době zemřelo více než 70 % lidí, kteří tuto operaci podstoupili.
Bez umrtvení
V době kamenné, ale i v dalších letech až do doby bronzové, zákrok probíhal bez umrtvení a pouze kamennými nástroji. Délka zákroku proto byla dlouhá a pacient cítil všechno, neboť v hlavě se nachází spousta citlivých nervů.
Až ve středověku se operovalo kovovými nástroji, ale z pohledu dnešní doby ještě stále dosti primitivními.
Zákrok nedoporučen již ve 14. století
Přesněji řečeno, byl doporučen jen v některých případech. Lékař měl doporučeno se k trepanaci uchýlit jen v případě, že chtěl lepší honorář, chtěl vyděsit všechny přítomné nebo aby si uchránil dobrou pověst (v dobách, kdy byl tento zákrok velmi oblíbený a byl považován za velmi účinný).
V tuto dobu však začalo přibývat odpůrců této metody. Někteří lékaři začali poukazovat na to, že zákrok je spolehlivá jízdenka na onen svět, zatímco jiní upřímně prohlásili, že se jedná nejen o velmi bolestivý, ale také zcela zbytečný zákrok.
Čím více se lidé dozvídali o tom, jak funguje lidský mozek, tím nepopulárnější se metoda stávala. Nakonec nastoupily mírnější metody, jak řešit bolest hlavy či psychické problémy.
Bolestivá, ale přínosná
Avšak nikoli pro zdraví pacienta, nýbrž z pohledu archeologů. Ačkoli jiné léčebné metody existovaly již dříve, tato je nejstarší prokazatelná. Ostatní byly prováděny spíše úpravami měkkých tkání, které v kosterních ostatcích nezanechají žádnou stopu.
Technika závisela na oblasti a také na léčeném neduhu
U nás v Evropě byla nejrozšířenější technika škrábáním. Postačil k ní ostrý nástroj a představa, jak má výsledná díra vypadat. Poté se škrábalo od okrajů budoucí díry ke středu. Zákrok trval mnoho hodin a pacient při ní hodně trpěl.
Technika vrtání nebyla tak rychlá, jak si myslíme. Ve středověku se použil vrták a za chvilku byla díra na světě. Ne však v dřívějších dobách. Tehdy klasické vrtáky neměli a vrtání byl krycí název pro nekonečná muka, kdy byl primitivní vrták, který sotva něco vyvrtal, a vrtalo se po okraji zamýšlené díry. Jakmile se takto vyvrtal celý okruh, poškozená část kosti se vylomila. Kvůli samotné operaci měla díra vytvořená tímto způsobem charakteristický tvar, který připomínal víčko od piva.
Již časově nenáročnější metoda je řezem. Místo do kruhu se většinou vyřezávalo do čtverce či obdélníku. Řezy přesahovaly, lékaři se totiž nezabývali tím, aby vše bylo tip ťop.
Někteří antropologové věří, že se operovalo ještě jednou, a sice nejkrutější metodou – vypalováním kosti.
A proč se to dělo? V některých částech světa se to děje dodnes, například kvůli zjištění krvácení do lebky či kvůli uvolnění nitrolebečního přetlaku. V historii se to dělo buď po poranění hlavy, jako doprovodná činnost šamanských rituálu (vyhánění zlých duchů), nebo jako léčba.