Češi to považují za národní tradici, ale jeho původ byste v Česku hledali marně

Voňavý trdelník se stal symbolem Prahy a lákadlem pro miliony turistů. Jenže jeho příběh je složitější, než by se zdálo – a rozhodně není tak český, jak nám stánky na Staroměstském náměstí tvrdí.

Kdo někdy prošel centrem Prahy, zná tu vůni. Směs skořice, vanilky a čerstvě upečeného těsta, která se line z každého druhého stánku. Trdelník – ta zlatavá spirála namotaná na dřevěném válci – se stal pro zahraniční návštěvníky synonymem české gastronomie. Jenže tady je háček: s českou tradicí nemá téměř nic společného.

Nedávný výzkum týmu vedeného profesorkou Annou Dvořákovou z Ústavu pro studium gastronomického dědictví to potvrdil černé na bílém. Po měsících práce s historickými dokumenty, starými kuchařkami a lingvistickými analýzami je verdikt jasný – trdelník je importovaný fenomén, který si Praha přivlastnila teprve v posledních dvou až třech dekádách.

Z Transylvánie přes Skalici až na Hradčany

Skutečná kolébka této pochoutky leží v Karpatech. V Maďarsku znají kürtőskalács už od 18. století, na Slovensku má Skalický trdelník tradici sahající minimálně do roku 1783, kdy město Skalica získalo patentové privilegium na jeho výrobu. České kulinářské prameny z té doby? Mlčí, nebo popisují něco úplně jiného.

„Samotný název trdelník je spíše moderním marketingovým konstruktem,“ vysvětluje výzkum. Slovo sice odkazuje na nástroj zvaný trdlo, jenže ten se původně používal při mletí obilí, ne při pečení. Je to trochu, jako bychom pojmenovali dort podle válečku na těsto a tvrdili, že je to důkaz starobylé tradice.

Jak se z cizince stal Čech

Příběh trdelníkovy české kariéry je vlastně fascinující ukázkou toho, jak funguje kulturní apropriace v praxi. V devadesátých letech se Praha otevřela světu a najednou chyběl symbol – něco jednoduchého, vizuálně atraktivního, co by turisté mohli jíst při procházce a fotit na Instagram (tehdy ještě bez Instagramu, ale princip platil).

A trdelník byl ideální kandidát. Snadno se vyrábí, krásně voní, působí exoticky a přitom důvěrně. Že pochází ze Slovenska a Maďarska? To nikoho nezajímalo. Stačilo přilepit cedulku „tradiční česká specialita“ a byznys mohl začít.

Nejsme v tom sami

Než začneme házet kameny, stojí za to si přiznat, že podobné příběhy má každý národ. Bramborový salát, bez kterého si neumíme představit Vánoce? Německé a rakouské kořeny. Guláš? Stoprocentně maďarský. A co teprve pizza, kterou Italové považují za svou, přestože rajčata přivezli z Ameriky?

Potřeba kolektivní identity je silná a jídlo je jedním z nejsnazších způsobů, jak ji budovat. Chceme věřit, že naše tradice sahají hluboko do minulosti, že máme něco jedinečného, co nás definuje. A když to jedinečné chybí, prostě si ho vytvoříme – nebo půjčíme od sousedů.

Co s tím?

Znamená to, že bychom měli trdelníky zakázat nebo se za ně stydět? Asi ne. Spíš by stálo za to být upřímní. Slovenský Skalický trdelník má ostatně chráněné zeměpisné označení EU – je to tedy oficiálně slovenská specialita, ne česká.

Možná by stánky v centru Prahy mohly místo „tradiční české“ psát prostě „středoevropská pochoutka“ nebo inspirováno slovenskou tradicí“. Bylo by to férovější vůči turistům i vůči skutečným tvůrcům této receptury.

A hlavně – česká kuchyně má dost vlastních pokladů, které si zaslouží pozornost. Svíčková, vepřo-knedlo-zelo, koláče, buchty, ovocné knedlíky. To všechno je autenticky naše a není důvod se za to schovávat za vypůjčenou sladkost z Karpat.

Trdelník zůstane součástí pražské turistické scény, o tom není pochyb. Ale možná příště, až půjdete kolem stánku a ucítíte tu charakteristickou vůni, si vzpomenete, že ochutnáváte kousek slovenské a maďarské historie – ne české. A upřímně? Na té chuti to nic nemění.