V lednu 1959 se devět mladých ruských studentů SSSR vydalo na 190 mil dlouhou běžkařskou túru na Ural. Vyšetřování bylo donedávna utajeno
Foto: PaulT (Gunther Tschuch) / Creative commons, CC-BY-SA
V lednu 1959 se mladí ruští studenti vydali na 190 mil dlouhou běžkařskou túru na Ural. Ďatlovova výprava přinesla smrt téměř všech členů. To, k čemu v roce 1959 během výstupu na jednu z hor došlo, ale dodnes není přesně známo.
Skupinu vedl student radiotechniky Ďatlov
23. leden roku 1959 byl pro skupinu mladých ruských studentů osudný. Chtěli se pouze vydat na 190 mil dlouhou túru na běžkách. Po trase nacházející se v severním Uralu skupinu vedl student pátého ročníku radiotechniky Igor Ďatlov. Právě po něm se nazývá nejenom samotná výprava. Později byl po tomto studentovi pojmenován i průsmyk, kde k nalezení těl došlo.
Navštěvovali sportovní klub, túra v zimě pro ně ale byla novinkou
Překvapivé je, že na dlouhou výpravu se nevydali pouze muži, ale také dvě ženy. Mezi skupinou se nacházel i jeden válečný veterán. Všichni ze studentů navštěvovali univerzitu ve městě Jekatěrinburg. Není ani náhodou, že právě oni se do hor vydali. Všichni do jednoho byli členy univerzitního sportovního klubu.
I přesto, že se sportem měli nemalé zkušenosti, turistika v takto náročném terénu pro většinu z nich byla něčím novým. Navíc zvolili trasu, která patřila mezi ty náročnější. Během zimy je kromě terénu obtěžoval i sníh, neočekávané bouřky či silný vítr. Studenti plánovali vylézt na hory Otorten a Oika-Chakur. Na cestě chtěli strávit 21 dní. Počítali ale i s tím, že by se mohli vrátit o pár dní později.
Hned v prvních dnech kvůli zranění nohy ze skupiny odpadl jeden ze členů, a sice Yuri Yudin. Student měl opravdu z pekla štěstí. Unikl smrti, která čekala jeho kamarády a spokojeně žil až do roku 2013.
Tábor založili ve vysoké nadmořské výšce
Zbytek skupiny ale již takové štěstí neměl. 31. ledna zahájili výstup na horu, které se přezdívá „Mrtvá hora“. A to proto, že se jedná o neúrodnou oblast. Protože je při cestě čekal nejen náročný terén, ale také sněhová vánice, odklonili se od původní stezky. Unavená výprava rozložila tábor na hřebeni hory. Od té doby již můžeme pouze hádat, co se studentům stalo.
Pomoc při hledání přišla ze všech stran
Rodiny marně čekaly do 15. února na příchod skupiny. Zalarmovaná policie do pátrání zapojila letadla. Pomáhali i studenti či učitelé. Protože hledání nepřinášelo výsledky, zapojili se i domorodci z hory Mansi. Po pár dnech intenzivního hledání nalezli ze sněhu vykukující části stanu a následně i jejich osobní věci. Cenným nálezem byly deníky a svitky filmů, které alespoň částečně pomohly vyšetřovatelům s hledáním pravdy.
Nezemřeli pouze na podchlazení
Samotná těla byla nalezena několik set metrů od stanu. Otisky ve sněhu potvrdily, že někteří ze skupiny odešli bosí, zatímco zbytek měl na sobě pouze ponožky. Někteří měli u nosu krev, jeden z nich měl zlomenou lebku. Během zimy se ale nenašla všechna těla. Ta byla objevena až poté, co sníh roztál, a dobrovolníci začali kopat v nedaleké rokli. Později nalezený Tibo-Brignol měl rozdrcenou lebku. Jedna z dívek měla zlomená žebra, chyběl jí jazyk i oči.
Záhada byla na desítky let odložena
Případ nikdy nebyl vyřešen. A to i přesto, že existovalo hned několik teorií. Mohlo jít například o útok domorodých obyvatel Mansi. Ti ale vždy měli s lidmi dobré vztahy. Druhou variantou byla i možnost testování nových zbraní, které omylem studenty zasáhly. Pravda asi již nikdy nebude odhalena možná i proto, že byl případ desítky let tajen.