- Značka, která přežila dvě stě let
- Dnešní kovář se zapotil
- Moderní kovář Richard Furrer z Wisconsinu považuje za téměř nemožné, aby dávní řemeslníci dosáhli takového výsledku běžnou středověkou technikou. Tehdy se nečistoty z rudy po zahřátí vytloukaly ručně. Dnes se z oceli odstraňují při teplotě kolem 1600 °C, jenže středověké pece takové žáry nezvládaly vyvinout. Potřebná technologie přišla až s průmyslovou revolucí v 18. a 19. století.
- Surovina z druhého konce světa
- Proč je najdeme právě u Vikingů
Vikinský meč předběhl dobu o 800 let. Nese záhadný nápis
Foto: Pexels
3 min
Čepel, která se nesmí zlomit, nesmí se otupit, a přitom nesmí být těžká jako kus pluhu. Zdá se to být nemožné, ale takové meče se v Evropě objevily už mezi lety 800 a 1000. Dnešní odborníci o nich mluví jako o technologické anomálii.
Reklama
Obsah článku
Značka, která přežila dvě stě let
Dodnes se v Evropě našlo 171 mečů s vyrytým nápisem „+VLFBERH+T“ nebo „+VLFBERHT+“, přičemž písmeno V se dnes čte jako U. Většina nálezů pochází z vikinských hrobů, ale původ zbraní je spíše franský. Ulfberht totiž bylo franské mužské jméno. Nápis tak možná odkazuje na kováře, který s výrobou začal.
Jméno se časem proměnilo v něco jako obchodní značku. Na trhu se udržela přes dvě stě let. Není jasné, zda všechny kusy vznikaly v jedné rodinné dílně, nebo zda je po Evropě kopírovali další kováři, kteří chtěli těžit z pověsti známého jména. Nápis ostatně nebyl vždy přesný: část dochovaných mečů nese komolené písmeno nebo špatně rozmístěné křížky, což naznačuje, že jde o dobové napodobeniny, a dokládá, jak žádaná zbraň byla.
Skutečně výjimečné byly jen některé exempláře. Jejich kov byl neobvykle čistý, čepele lehké a ohebné, a přitom ostré jako břitva. Neváznou v cílech a nelámou se. Pro válečníka té doby to muselo působit jako zásah nadpřirozena.
Dnešní kovář se zapotil
Moderní kovář Richard Furrer z Wisconsinu považuje za téměř nemožné, aby dávní řemeslníci dosáhli takového výsledku běžnou středověkou technikou. Tehdy se nečistoty z rudy po zahřátí vytloukaly ručně. Dnes se z oceli odstraňují při teplotě kolem 1600 °C, jenže středověké pece takové žáry nezvládaly vyvinout. Potřebná technologie přišla až s průmyslovou revolucí v 18. a 19. století.
Furrer se přesto z čiré zvědavosti pokusil meč starou technikou vyrobit. Po mnoha dnech dřiny měl před sebou výsledek, který označil za jakžtakž uspokojivý. Své pocity popsal otevřeně: „Byla to nejsložitější věc, do které jsem se kdy pustil.“
Pokud tedy nešlo o obyčejnou pec a obyčejné železo, jak to kováři udělali?
Surovina z druhého konce světa
Nejlepší originální meče byly vyrobeny z kelímkové oceli. Její surovina se do Evropy pravděpodobně dostávala ze Střední Asie po obchodní trase vedoucí přes Volhu. Právě to může být odpověď na otázku, proč se vyrovnaly moderním materiálům. Pravé čepele Ulfberht měly až třikrát vyšší obsah uhlíku než běžné středověké meče. Díky tomu byly mimořádně tvrdé a zároveň pružné, aniž by byly křehké.
Vědci stále váhají, zda byli tehdejší mistři prostě zruční, nebo zda měli technologii, která později upadla v zapomnění. Jisté je jen to, že kvalita těchto zbraní byla zcela výjimečná.
Proč je najdeme právě u Vikingů
Zbývá vysvětlit, proč jsou meče z Franské říše nacházeny hlavně ve vikinských hrobech. Rozhodl o tom způsob pohřbívání. Vikingové přijali křesťanství mnohem později než Frankové a ještě v 10. století ukládali zemřelé do hrobů i se zbraněmi a cennostmi. Franské meče se proto hledají podstatně hůř.
Zda je Vikingové získali při nájezdech, nebo se je naučili vyrábět sami, zůstává otevřené. Kdybyste se tedy nějakou náhodou ocitli kolem roku 900 v Evropě, volba by byla jasná: žádejte jedině Ulfberht. A co myslíte vy, šlo o ztracenou technologii, nebo o výjimečné řemeslné mistrovství?
